„Ty nemáš pětky?” zeptal se zklamaně štramák s očima zabodnutýma do mého kyprého hrudníku. Má pravice pohotově vylítla, ale naštěstí nedoletěla. Chudák štramák měl totiž zrakový handicap. Notně šilhal.
"Tak mi dej trojky,” řekl odevzdaně. Špagety číslo pět byly do mrtě vyprodány. Jinou značku než Barillu nechtěl. Já si raději pošmáknu na Pasta Jolly, ač vlastně nudle jako nudle...
“Jakou děláš omáčku?” zeptala jsem se zkušeně jako stará protřelá italská kuchařka. Uši a oči na zvědavých sťopkách, zdejší zaručené kuchařské fígle mám často nejdřív jen odposlouchané. A taky jsem trochu drbna.
Jinak k veleoblíbeným pětkám je ideální jednoduchá omáčka z dušených rajčat. oleje a bazalky, anebo nechat na ohni rozpustit v oleji naložené prťavé slané rybičky “acciughe” (sardelky?), do toho frknete nakrájené černé olivy, pár malých rajčátek, kapary, a máte vystaráno.
Trojky jsou jemnější, ne každému sednou do huby, spíše jsou na přežvykování, když vás bolí zuby. Říká se jim špagetky, jsou slabé jako vlasy sicilské krasavice. Jedničky jsou nejslabší, ale téměr nikdo je nekupuje. Prostě od trojek nahoru to frčí, Tyhle jemné trojky je vhodné řádně proolejovat, aby se neslepily. Ideální s mořskými dušenými plody, zalité bílým vínem a olejem.
“Carbonaru,” říká mi ten nešťastník. Na carbonaru je machr můj manžel. Vylepšil ji tak precizně, že i děti, léta carbonaru odmítající, ji baští s boulemi za ušima.
“Vezmi si třináctku, linguine, “ říkám zákazníkovi zkušeně. Jsou to placaté špagety, na carbonaru ideální. A hned jsem doporučila manželův vylepšený recept. Zatímco se těstoviny vaří, v hrnečku rozšmrdlá tři čtyři žloutky (dle libosti), notně černého
pepře, a dobrou hrstku nastrouhaného ovčího sýra "pecorino". Na vedlejší pánvi osmaží na kostičky nákrájenou uzeninu "guanciale", čili nasolené usušené vepřové líčko. Není-li, dobrá i "pancetta", bůčková slanina. Horkou plotnu už nepotřebujeme. Do uvařených zcezených těstovin se vmíchají rozšmrdlané žloutky se sýrem, protřepe hrncem (i s pokličkou!), a nakonec vleje vábně vonící, lehce osmažené "guanciale". Nejchutnější těstoviny, které jsem kdy jedla. O cholesterolu se raději nebavme, ano?
Zákazník, s očima stále zabodnutýma do mého hrudníku, začal pomlaskávat, a přiobjednal si kus ovčího sýra i pár kousků lahodného guanciale.
Za pár dní si u mě špagety číslo třináct, guanciale i ovčí sýr kupovala nějaká načuřená ženská. Po chvilce zkoumavého prohlížení se mě nedůvěřivě zeptala, kde je ta druhá. Ta Italka s tím receptem na carbonaru, kterou doporučila jejímu muži.
“Italka? To jsem byla já, signora. Asi myslíte tenhle recept?” a pro potvrzení pravosti mé osoby jsem jí odříkala ingredienci po ingredienci. S českým přízvukem. S dodatkem, že jde o specialitu mého muže. Asi se domnívala, že můj choť je tím pádem samozřejmě echt Ital.
Méně nadurděně vytáhla koutky pusy o pár milimetrů výše k pokusu o úsměv - asi maximum v jejím životě - a řekla: “Ta carbonara byla opravdu výborná. Manžel ji chce udělat znovu. Nákup dělám dneska já, abych viděla, od koho je ten recept”, a pohledem už zase velmi přísným se mi zabodla do oblasti mého hrudníku.
Nešilhala.
Možná ten její manžel štramák nebyl až tak vážně zdravotně handicapován. Prostě obyčejný horňák. A při tom pekelném soustředění, co vlastně má koupit, si oči na chvili odložil tam, kde mu to dělalo evidentně dobře...
