Jáje...

"Martii, jsem šťastná, že tě zas vidím,” obejme mě Jája. Její slova kloužou do žaludku stejně jako čerstvý indiánek z telčské cukrárny U Celerina. Zákusky jsou famózní. Ocením je zejména po několikaměsíčním italském půstu.

Není až tak důležité, jakou lahodu jíte, ale kdo vám ji předkládá. S Jájou je ráj na druhou, častokrát na n-tou.

V mé rodné milované Telči znám téměř každý odrolený kámen. Po příjezdu se raduji z krásných opravených domů anebo se cítím jako podvedená manželka, když nenacházím obchody, kam jsem léta chodívala - a nyní nejsou. Pokud žijete během roku v cizině, a vracíte se do rodné hroudy na pár dní pobýt se svými blízkými, vracíte se vlastně do svých vzpomínek. Vzpomínky však dostávají trhliny tím, že věci nejsou tak, jak je máte uložené v hlavě a v srdci.

Tady, pod dolomitským sluncem i vichrem, trávím nejvíc času v práci v obchodě a doma s rodinou. Kultura téměř nula, pokud se ke kultuře dá počítat vystoupení dětí jednou za rok na školních akcích. Jste tu odkázáni sami na sebe, i přes nesmírnou laskavost domorodců. Možná vám vracejí jako pingpong to, jak se chováte vy k nim. Zde cítím svobodu a volnost, zhluboka se nadechnout a letět, obzvláště stojím-li nahoře nad oblaky a koukám na hory jako Honza na pekáč kynutých švestkových českých buchet.

I přes silný pocit svobody se mi častokrát stýská, stejně jako dalším československým holkám, které se sem vdaly.

Naše návraty do rodné hroudy jsou vlastně návraty do vzpomínek - a chceme, aby se věci neměnily, abychom měli jistotu jistoty. Jistota jistoty není.

A tak si kromě těšení se na své blízké si představuji, jak si mažu poctivý český kmínový chléb se sádlem anebo tlačenku od Slámy s cibulkou... anebo zákusky od Jáji.

Spařeni po patnáctihodinové jízdě autobusem jak čuník při porážce klopýtáte s kufrem po kočičích hlavách telčského náměstí. Jednosměrka domů k vaší rodině, leč nejprve doklopýtáte k vaší první pomoci. Pro vaši duši a tělo, do cukrárny v rohu U Celerina s výbornou kávou, fantastickými čerstvými zákusky a Jájou. Holkou nabitou energií a tisíci volty laskavosti, vtipu, radosti. A moudrosti.

K cukrárně vás to táhne samo, a není to jen těmi zákusky. Jája i na dálku ví, že vás zase trápí mizérie anebo máte radost, přesahující plochu všech telčských rybníků dohromady. A při obíhání doktorů či úřadů fofrem přes náměstí pokaždé koutkem oka zahlédnete Jáju, jak na vás i přes frontu zákazníku rozesmátě mává na pozdrav a vy stihnete dvojnásob věcí.

Tohle telčské slunce před časem pohaslo.Ta hnusná nemoc, se kterou se už ani já nechci znovu potkat, zase vyhrála.

Sedím s dcerou v kuchyni u stolu, opět pod dolomitským sluncem a větrem, a vyprávíme si o Jáje. S radostí a láskou. Byla - vlastně stále je, pořád žije v srdcích těch, kdo ji měli možnost a čest ji poznat.

Na stole stojí sklenička s vodou.

Říkám dceři: “Maru, Jája je stejně fajn, a já vím, že tu pořád je, i když fyzicky ne, ale tak to nějak cítím.”

Moje dcera Maruška se usměje.

Náhle se stane něco neskutečného. Sklenička s vodou sama od sebe praskne, a voda se vylije na zem, i se střepy. Nikdo se té skleničky nedotkl, naprasklá nebyla.

A Maruška v klidu řekne: “Mami, to asi Jája obchází své kamarády, kteří o ní zrovna mluví, a chce jim dát zprávu, že... že je tady s námi, víš?”

Připadá mi to všechno jako zázrak. Vím, že vzpomínky zůstávají stejné, jen se trošku drhnou s přítomností, že je něco nebo všechno jinak, než bylo.

Přesto necítím smutek, ale jakousi naději a radost, která se dotýká mého srdce...

(věnováno Jáje, úžasné ženě, na kterou stále myslíme, a taky mému tatínkovi, Alence, Lídě, Renatě, Jirkovi, Robertě, všem, kteří tu nejsou, ale v našich srdcích ano...)