?“Dej si na něj bacha. Říká se o něm, že se ti podívá do očí a hned z toho otěhotníš,“ špitla polohlasem má známá o klientovi, který kráčel ke kase jako Bůh. Co jako Bůh - jako Ital.
“Říkají mu in-se-mi-ná-tor! Kudy chodí, tudy trousí,“ šeptla ještě jednou. Trochu obdivně. Její muž, stojící vedle ní, jen sarkasticky dodal: ”Amore, aspoň vidíš, proč máme tady v Itálii tolik blbejch...”
In-se-mi-ná-tor vypadal jako běžný mužský, jenom více nafintěný. Jeho pověst byla v porovnání s realitou evidentně nafouknutější. Jenže - ke mně ke kase přišel s medovými bonbónky za euro sedmdesát sedm. Ty kupují jen důchodci, střední generace bere ovocné Ricoly bez cukru a puberťáci zuby bělící pálivé žvýkačky. Medové bonbónky měly být asi vábidlem pro další oběť. Snad ne... proboha... pro mě?
Štrachal se poměrně dlouze ve své drobáskové peněžence. Nic. A pak s jakousi rozkoší hledal drobné po kapsách. Mezitím má známá s manželem odešli, za výrazného poťouchlého pomrkávání. Asi abych neotěhotněla hned na první dobrou či co.
Mužské schovky na drobné jsou oproti těm ženským rafinovanějším zřetelně jednodušší. Kapsy u kalhot či košil, anebo ty tajné, na které žena nikdy nepřijde. Pokoutně a umně srolované bankovky většinou ve vnitřních kapsičkách nikdy nevypraných bund (“Ne abys mi ji prala, nesmí se dávat do pračky - já si ji sám vykartáčuju, zlato!”).
In-se-mi-ná-to-ro-va hra očividně začala. Bylo mi trapně. Vrátila bych mu klidně i na papírovou padesátku, nejsem nějak stavěná na lovy beze zbraní. Obzvláště na kase v zimě a v příšerných teplákách. Teplých a hřejících. Ale stále příšerných.
Konečně v jakési - určitě rafinované - kapsičce našel mince, na cent přesně, a vtiskl mi je do dlaně. Jednu minci po druhé a koukal mi přitom do očí. Klopila jsem je - ach jo, kdyby mi známá alespoň těsně předtím neříkala o jeho pověsti, brala bych ho pouze za jakéhosi zpomaleného neškodného fouňu. Chca nechca, moje fantazie se rozjela...
Takhle okouněl pár týdnů. Kupoval si u mě stále tytéž medové bonbónky. Sladké vábilky. Pokaždé jsme prohodili pár neutrálních slov, tedy neutrálních z mé strany. On stále přihmuřoval oči, průměrný Ital, ale ta pověst...
Jeho pověst způsobila, že jsem si začala žehlit do práce i ty tepláky (párkrát omylem i s puky)!
Těsně po Novém roce jsem v rámci novoročního předsevzetí (že budu žít zdravěji, znáte to) běžela - no, skoro běžela - no dobrá, tak rychle šlapala - z krámu domů, a málem skončila na kapotě brzdícího auta, které vjelo předkem na chodník. Jakýsi pomatenec patrně. Z auta vyskočil sám velký in-se-mi-ná-tor, rozradostněný (podle jeho výrazu si svá novoroční předsevzení do mrtě splnil). Čapl mě za ruku a se slovy všeho nejlepšího po celý rok mě s nadšením políbil na obě tváře. Nic mimořádného. Takhle se zdravíme mezi sebou všichni, i chlapi s chlapama a ženské s ženskýma. Jenomže poté..
... poté mě významně plácl po zadku s potutelným: “Come stai? Jak se máš?”
Já, Marta prohry si připouštějícící a na výhry vůbec nemyslící, jsem překvapeně poskočila o deset cenťáků nejméně. In-se-mi-ná-tor? Ne, inseminátor pochybných myšlének nanejvýš. Chlapče, do mých očí své virtuální semínko nezasiješ ani omylem. “Já? Mám se dobře. A co ty, jak se máš?” mile jsem se usmála. Jsem ženská křehká, leč zmužilá a občas mužsky statečná.
Lapil? Nelapil. Rozpřáhla jsem se a ... a plácla na oplátku po zadku já jeho. Fest.
Vypískl jako gumová kachnička a poskočil ne o deset centimetrů, ale snad o metr. Rudý začal couvat zpět do auta. Zamávala jsem mu přímo přemile na rozloučenou a pokračovala v mém poloběhu. Teď již výrazně radostněji.
A inseminátor? Vídávám ho zřídka. Občas u nás koupí drobnůstku, ale už žádné sladké medové vábilky. Platí rychle, dlouho nezdrží. Venku mě pak zdraví uctivě, ale pokaždé raději z dálky. Pro jistotu.
Já jsem vyhrála všechny boje světa i svá novoroční předsevzetí, a nastolila jsem snad už trvalý mír. Tedy určitě v mé hlavě.
Akorát nevím, jak rozžehlit zpátky ty zatracené teplákové puky....
