Do... zadele

“Do zadale,” zařvu až do přízemí. Nalomila jsem si malíček u nohy. A zadel jsem neřekla, to víte. Byla to čistá zadel s PR na začátku. Plus několik pátých pádů zoologických.

Matka a její Seznam nevhodných slov

Děti jsou jako houba, radostně naslouchají a sají. I z těchto důvodů je v naší domácnosti vyhlášen zákaz užívání vulgárních slov. Manžel je nepoužívá téměř vůbec. Mně občas ujedou, při ohrožení života nebo duševní rovnováhy. Můj muž pak významně zvedne obočí a několik minut mlčí. Výčitka na celou věčnost. Jenže kořenná pravost českých zadelí mi uleví více než chudé JEJDA.

Doma mluvíme česky, venku děti cvrlikají italsky. Abych je neochudila o šťavnatou mluvu českou, čili aby si určitá česká slova, resp. nadávky, nevykládaly později jinak, tak jim odmalička (preventivně) odříkávám Seznam zakázaných slov. Teď jenom prohodím: “Kdo mi řekne seznam zakázaných slov?” (většinou v autě při delší jízdě), a nastane hukot. Mluvnická veselice. VOLE rozhodně není osamocené, táhne za sebou dalších dvacet. Na seznam se omylem propašovala i nevinná slova, která děti považují za nejsprostší (fabulace od jejich starších sestřenek). BREKEKE a LAMA  trčí vysoko nad blbečky, kosočtverci a hovnocucy.

“Jak si nadáváte ve škole?” ptám se dětí. Italská škola je mi v tomto směru trošku záhadou. “Nijak,”  říkají. Vím, že nelžou. Ale nechápu to. “Ani když je učitel nespravedlivý, třeba že je vůl, to vám neulítne?”   “Mami... “ , pokárají mě. Malé velké děti. Nevím, jestli místní italská základka není trochu atypická. Děti tady neopisují. Pokud je nějaký spolužák přistižen při opisování, tak na něj nežalují, ale je pro ně hoden opovržení. Učitelé jsou většinou fajn, až na pár výjimek, jako všude. O hysterické učitelce matematiky neřeknou, že je BÚ, ale nanejvýš, že je opravdu “brutta” (hnusná). Ani o přestávce, ani za školou. Lidský trus, italsky merda, bych z jejich úst nevypáčila ani náhodou.

Před časem jsem vezla jednu ukecanou desetiletou Rachele z tréninku, společně s mými dětmi. Taková všudybylka, malý italský kulomet. Když začne mluvit, máte pocit, že se na zadním sedadle rozdrobila na tucet malých Rachelek, které nejenže zvládnou mluvit jedna přes druhou, ale dokonce si i oponovat a pohádat se. Za pět minut jsme probraly všechna možná témata. A došlo i na nadávky.

“Marto, jaké je ve vaší zemi nejsprostší slovo?”, zeptala se Rachele. Leknutím jsem ztuhla, a o fous minula roh nějakého baráku přeúzké uličky. Česky?  ”Asi VO-LE... to je manžel od krávy”, říkám lámanou italštinou. Holčička odfrkla. Jména zvířat, to není žádná nadávka. Přitvrzuju, bez ohledu na to, že kazím morálku malé neodbytné Italky. Která mě svým temperamentem a ukecaností bez problémů převálcuje.

Opakuje po mně - PL-PEC, DO PR- . A končím.  Dál už nevím. “Ale víš”, tahá ze mě i to, co nevím.  “Nevím, nevím!” říkám jakoby zoufale té všudybylce. Vím, ale nechci. A ona to tuší.

“No... jedině... kosočtverec, ale to je silný kafe. Holky, můžu? “ptám se mých dětí. Česky. Utěšuje mě, že Rachele tohle nemravné české slovo zítra jistojistě zapomene, a dá mi konečně pokoj. Hladina intenzity řehotu mých dcer  je v tuto chvíli srovnatelná se stodecibelovou  pneumatickou sbíječkou či  startujícím letadlem. Asi mi praskne pneumatika. Moje. Tuková.

Tak jo.   Vyhrknu kosočtverec, PIZZU -  ve správné výslovnosti. Rachele je zklamaná. To je skoro jako jejich pizza, jen trochu změněná jakýmsi nářečím. Jako kdybych někomu nadávala, že je špageta od Barilly numero tři. “Co to je?” ptá se otráveně. Česko je divná zem.

“To není pizza v dialektu... ale... vulgárně ženské pohlaví,”  ucedím. “Wow,”  ozve se za mnou velmi nadšeně. Najednou ta obyčejná nudná PIZZA začíná být pěkně šťavnatá. Holčička vytočí okýnko auta až dolů, a radostně volá PIIIZZAAA, PIIIZZAAA (v té správné podobě, samozřejmě). PIZZA padlo asi třicetkrát, než jsem ji odvezla domů. Tak tohle slovo určitě do zítřka nezapomene.

Bohužel jsme zrovna jely kolem baráku jedné Češky. Moc jsem ji neznala. V okruhu pěti kilometrů jinak samí Italové. Krajanka  ve vlahém večeru právě větrala, když kolem krokem projelo auto s českou značkou, a z otevřeného okýnka někdo vyřvával českou nadávku nejhrubšího zrna. Ta měla do italského dialektu a pizzy zatraceně daleko. Uslyšela jsem jenom vzteklé třísknutí rychle se zavírajících oken domu. Chudák paní si to asi vzala nějak osobně.  A tím moje výuka češtiny malých italských zvědavek raději provždy skončila.

Měla bych přehodnotit svůj kladný vztah k jadrné mluvě. Jak nahradit drsnou nadávku přijatelnějším slovem? JEJDA s JEŽKOVY VOČI asi ne, to je slabý odvárek nejlacinějšího vývaru, ani se mi je nechce vyslovit. To radši mlčet. Adekvátní výraz DO PR ? Děti mi ochotně pomáhají. Něco s eR... a nejlépe poslat někoho někam. Do háje... možná spíš do ráje, R mi tam chybí. A DO PRKENNÝ OHRADY je neúčinné stejně jako srkat místo pořádného kafe nějakou žitnou culifindu. Náhražky mdlé, jalové a nežárné.

Nakonec děti vymyslely nádherné DO PRDIŠTĚ. S drnčivým R, a sprostě rozhodně nezní. Na seznamu zakázaných slov nebude a určitě ho nikdy nezapomenu. Před chvílí mi spadla žehlička špičkou na nárt. Kdo nic nedělá, nic nezkazí, ani si neublíží. Auvajs, do... V ten moment jsem si na PRDIŠTĚ vůbec nevzpomněla. Do... zadele!