Dneska mám... ramadán!

“Dneska mám ramadán, “ odmítá nabídnutý bonbón nádherná holka odvedle. Já mám zase dneska bonbónový den. Někdo nám v obchodě roztrhl sáček s lékořicovými bonbóny, a tak jimi obdarovávám zejména uštvané matky a unavené chlapy.  

Též  sympaťačky, k nimž tahle Indka patří. Je krásná a štíhlá jak indická gazela. Tu jsem sice nikdy neviděla, zato posvátné krávy z Dillí ano (tedy alespoň na fotkách).

Ramadán? V ramadánu se pohybuju asi jako koza v petrželi.

“To nic nejíš?” ptám se a podstrkuju jí znovu bonbón. Lékořicový. Italové lékořici milují a sahají po lékořicových bonbónech jako po první pomoci při nachlazení, kašli či zácpě. Když nezabírá na kašel, projímací účinek je zcela jistý.

“Ne, děkuji, Marto. Nesmím nic jíst ani pít, ani bonbón ne, “ odmítá mávnutím gazelí ručky. Připadám si vedle ní ve sportovně-pracovním oblečení jako přeoperovaný chlap. Stojí vedle mě v sárí z nejjemnějšího hedvábí, jako z Pohádek tisíce a jedné noci. 

Ale částečně se přizpůsobila zdejším poměrům a místu, kde žije, a respektuje evropské zvyklosti.  Občas vymění sárí za džíny a triko. Stáhne vlasy do culíku a  je z ní prostě ta “hezká holka odvedle”.

“Nesmím jíst ani pít, ale můj muž může, “ dodá. Jak chlap může? Svolávám v duchu všechny feministky a feministy světa na pomoc, ale vydoluju ze sebe pouhé:  “A to ti nevadí?”

Zasměje se: “Ne... a proč?”  

No jo, proč. Co na to říci. Navíc - o ramadánu nevím vůbec nic. Je to asi něco jako dělená strava Lenky Kořínkové, zabalená do náboženského obalu, kterému absolutně nerozumím. Dobrá, vím, že jde o jakýsi islámský půst. Ale to je tak asi všechno.

“A jak dlouho to... neto... nejíš a nepiješ?” ptám se zvědavě a schovávám za zády ohryzané jablko. Je mi hloupé jíst před trpící indickou kráskou. Kráska však evidentně netrpí. Směje se a vybízí, abych jablko klidně schrupla, a dodá: “Až vyjde první hvězda, tak pak už můžeme jíst.”

A italský vítr tuhle indickou Šeherezádu z Tisíce a jedné noci  ladně odfoukává ven (spíše mobil, shání se po ní její manžel, kde se zase zcela neladně zakecala, žejo). 

Jsem zase o něco chytřejší. Ramadán se drží do první hvězdy!

Těsně před zavřením obchodu vejde jiná ramadánice. Nene, žádná ladná pohádková gazela. Postavou spíš blízká té posvátné bytosti z Dillí, povahou stříknutá pěti choleriky a jedním sexy Sandokanem v sukni. Sárí už dávno odložila na svou indickou půdu, tedy alespoň ve všední dny. Od zdejších Italek se ničím neliší, jen jistou rázností a vypočítavostí. U každé věci smlouvá, jak kdybych jí rvala játra z těla, a pokaždé naříká, jak je všechno drahé. Celý život je drahý....

“Hele, dneska máte ramadán, viď, “ říkám zasvěceně, jako bych ramadán běžně praktikovala nejméně  od druhé světové války.

Sandokanka překvapením vyvalila oči a ocenila mou nesmírnou inteligenci. Oproti gazele ramadán snáší hůře. Má hlad jako... jako indická kráva. Nedivím se jí!

Nakoupí pár školních potřeb pro syna (chce slevu napolovic, jsem však Marta hrdá tvrdá, nic, maximálně bonbón - jenže  ten dnes kvůli ramadánu stejně nemůže). Na její neustálé smlouvání o ceně jsem si zvykla, i když je mi nepříjemné. Přesto ji zdvořile vyprovázím před obchod, abych zamkla dveře. Obě zíráme na oblohu. Je poseta hustými šedými mraky. 

“Mraky... samé mraky... hele, a co když tu první hvězdu neuvidíš?” ptám se zvědavě.

“Ale já ji prostě MUSÍM vidět, “ říká nervózně s roztomilým indickým přízvukem.

Zítra ráno jde do práce do fabriky a měla by být plna sil, myslím si.  Chci jí nějak pomoci, hladovění způsobuje větší nervozitu. A pak bude nepříjemná na děti, na manžela, na lidi okolo... Kdo má pak s babou vydržet, viďte?

“Někdy se stane zázrak, a hvězdu uvidíš, “ tvrdí mi s hlavou zakloněnou dozadu. Pozoruji tu bezútěšnost tmavých mraků, z toho tuze zdlouhavého zírání na oblohu mě začíná bolet za krkem.  Nemohu odejít, držím česko-indickou basu s hladovou holkou. A ten zázrak si přeju taky. 

“Vidíš! Marto, vidíš?!”

Zázrak.

Na zamračené obloze vysvitlo světýlko.

“Hvězda, první hvězda!” říká Indka nadšeně. Honem ji táhnu zpět do obchodu a vnutím jí několik bonbónů. Nacpe si do pusy  rovnou čtyři  (v tomto případě projímací účinky lékořice zaručeny stoprocentně), ještě v kvapu koupí pár sušenek a jogurtů, a s radostí odcupitá domů se konečně najíst.

Do obchodu jsem ji vtáhla v rychlosti proto, aby si nevšimla, že tou “první hvězdou”  bylo... obyčejné světlo z letadla.

Mimochodem, nedáte si lékořicový bonbón? Má zázračné účinky (kašel, zácpy) -  a navíc utužuje vztahy:-)