Baba opět v bryndě

“Něco jako Pokemon, ne?” ptám se malého syna. Chce vyrobit karnevalovou masku, ale nevím, jak vypadá. “No, jsou tři - Pikaču, Rajču a Piču. No, a já bych šel za Piču.”

V práci přemýšlím, že si vyrobím masku i pro sebe. Jak asi Piču vypadá... Bleskové, vesměs kosočtvercové nápady zavrhuju, musím pracovat. Rychle a přesně. V mezičase, kdy není na kase klient, prolítnu obchodem a zkontroluju levou stranu, zda pytlíky sušenek nejsou příliš zastrčené (typická italské snídaně, nejlepší jsou cereální, dva kousky rozlámete do ranního kafe či mléka)... a zároveň pravou stranu, zda netrčí kafe (nejchutnější je zlatá Lavazza Oro, vrchol voňavých černých asfaltů).

Zastrčené vystrčit, a vystrčené srovnat. “Martaa!” volá klient od kasy, v hlavě mi prolítává nápad na vyrobení Piču, ale není na to čas.

Tlačí mě popruh od kabelky, kterou mám přivařenou celý den k tělu (doklady, peněženka, kartáč na vlasy, náhradní tlusté ponožky, čepice, zapomenuté vánoční pohledy, parfém, mobil, klíče - dva totožné paklíky pro jistotu, a  chumel zmačkaných poznámek, co mám udělat - pokaždé na  ně zapomenu, a tak se mi úkoly časem záhadně nakumulují).  Kabelka je těžká, to jsou asi ty papírky.

Sundavám ji z ramene. Vmžiku vylítne masivní kovový šlaufek z konce provázku od kapuce, a šlehne mě do oka  krásnou raketovou parabolou. Šleh katův.

Náhle v obchodě nějak více svítíme. Nesvítíme, jen se mi zjančilo oko.

Druhý den ráno mi oko chladí stálá teplota v obchodě, kolem dvou stupňů, a žádný termostat. Jindy klepu kosu, dnes je mi oko vděčné za ševelivý chlad, ovšem dočasně. Po příchodu domů do tepla natéká a zkrvaví.

Teď mi pomůže jen doktor. Na oční pohotovost do dalšího městečka (přes pětikilometrový tunel) řídím auto  s okem napůl přivřeným, osmkrát přehlídnu vjezd k nemocnici. Nebyl to dobrý nápad jet sama...

Doktor mi mačká oko ze všech stran, nechápu, jak se mi dostal i do hlavy zvnitřku. Nezabiju ho, sestřička mi oko umrtvila, takže nic necítím, skoro nevidím. Mám dvanáctipivově rozmazáno. Fuj.

Oko mi zafačují na tři dny s důrazným varováním, že v žádném případě nesmím řídit auto. Kde teď seženu řidiče? Manžel v práci sám, kamarádky kdovíkde, a auto tu nechat nemůžu. Říkám, že rozumím. Jsou to italští žabaři. S jedním okem odřídím lehce. Mám bystré oko druhé a jako všechny české ženy talent osmirukých indických bohyň!

Při placení v nemocničním automatu si připadám jako negramotná, dyslektik, dysgrafik a dyspraktik. Teorii, jak na to, mám v malíčku, ale prakticky vše teď stojí za hovno.

Mačkám čudlík pro informace, nefunguje. Chytají mě křeče do nohou. Kroutím nohama jako při silné inkontinenci, nožní křeče mě občas chytají - chce to rychle rozcvičit. Prosím o pomoc jediného kolemjdoucího,  zamračeného saniťáka. Vidět zoufale zkroucenou jednookou babu, sklánějící se nad platebním nemocničním automatem, i mrzout by ustrnul. “Musíte zmáčknout tlačítko,” radí mi laskavě. Ukazuji, jak mačkám. Chytne mi opatrně prst a posune o dva milimetry - na tlačítko. Mačkala jsem prázdné místo. Sám vykoná všech sedmnáct jednoduchých úkonů k zaplacení, a s přáním brzkého uzdravení odchází (vidím ho pak v baru, jak si dává dvojité kafe, asi proč...)

Tuším zradu. Jestliže jsem přehlídla čudlík, domů nedojedu. Jenže není zbytí, navíc je mlha, tma a dopravní zácpy. Jo, a taky průjezd pětikilometrovým tunelem.

Kdysi jsem zvládla jet autem na hory při zákazu vycházení, i s dětmi a následným zapadnutím a klouzáním dolů. http://kucikova.blog.idnes.cz/c/392187/Baba-v-brynde.html

Teď jedu sama a sníh není. Prostě paráda, co si mohu více přát?

Paráda leda v uvozovkách. Hlavu mám položenou na volantu a vlevopravo jí kroutím sem a tam. Zalepením jednoho oka jsem ztratila prostorové vnímání, a okolí vidím jako plochý film.

Neodhadnu vzdálenost, jedu proto pomalu s blikačkami. Potupně mě předjíždějí vesnická vozítka, kterými devadesátiletí důchodci vozí na korbičkách kromě nákupů a starých pneumatik i nalezené dřevěné bedny na zátop.

Vjíždím do  tunelu. Držím se zuby nehty bílé lajny vlevo. Kecy o světle na konci tunelu a nekonečné cestě, tak takové kecy a myšlenky jsou teď spíše velmi patřičné. Tunel nekončí. A nekončí. Možná jsem už v jiné dimenzi. Světlo je moje spása. Stahuji okýnko a dýchám čerstvý výfukový smrad, abych se uklidnila.

Ven vyjíždím za stálého troubení za mnou jedoucího černého bouráku. Bourák je asi nervózní, který vůl či kráva jede špacírem tunelem, když ON  spěchá domů k talíři horkých těstovin. Každodenní HORKÉ  těstoviny jsou vrcholem životní důležitosti.

Bourák mě předjíždí a z jeho staženého okýnka slyším “Ceca, ceca!”. Čti “čeka”, čili Češka. Je to od něj milé, asi člen nějakého svazu česko-italského přátelství. Usmívám se a rozsvěcuji světlo uvnitř auta, aby mě viděl... třeba se známe. Mám zalepené levé oko, vlastně skoro půlku tváře, a druhou půlku ten bourák zatím nevidí.

“Ceca!!!” slyším znovu. Neúpí už  hanlivě, ale zděšeně. Předjede a mizí. Bourák měl odhad. "Čeka" znamená nejen Češka, ale i "slepá" (cieca). Dnes večer bude bourákovi stav jeho těstovin pravděpodobně úplně jedno.

Na blížící se karneval půjdu za piráta.

Ovšem pokud mi ten flastr sundají dřív, tak spíše za jednoho z Pokemonů. Tipněte si, za koho...