Visím na pomě

Jsem srab. Teda abyste rozuměli, ne zas tak velký, ale bojím se nových věcí. Nevím, jestli je ten správný výraz ....bojím se. Spíš bych řekla, že mám respekt k novému, nepoznanému. A stejný respekt jsem měla i k lyžím a hlavně vlekům...obzvlášť poma vzbuzovala můj velký obdiv a respekt.

Každou zimu jsme s rodiči jezdili na hory. Naši měli terorii, že to co neměli oni jako děti a chybělo jim to, to svým vlastním dětem neodepřou. Naši na hory nejezdili a lyžovat moc neuměli. Jejich děti, mí dva bráchové a já, prostě lyžovat budou. Bráchové jsou starší než já a lyžovat opravdu umí. Skvěle lyžovat. A tak došla řada i na mě.... Jeli jsme na Slovensko na Martinské hole. Je to kousek u města Martin a je tam fakt nádherně. Spali jsme v malých chatkách a bráchové si užívali dlouhé sjezdovky plné sněhu. Rodiče chodili na dlouhé procházky, protože počasí ten rok bylo opravdu výstavní. Mě našli malý kopec a já poctivě šlapala nahoru a sjížděla hodně velkými oblouky dolů. A pak se rozhodli, že už je čas, vzít mě na velkou sjezdovku a hlavně na vlek...na pomu. Dodnes si to pamatuju. Stála jsem u vleku, křečovitě držela tatínka za ruku a po tváři mi tekly slzy jako hrachy při představě, že si mám mezi nohy strčit ten velký talíř a nechat se vytáhnout nahoru. Nechala jsem se ukecat a stoupla jsem si do fronty. Když byla řada na mě, sjela jsem až na místo, kde ostatní "nasedali" na vlek a čekala jsem na svůj talíř. Pan vlekař mi pomáhal...podal mi talíř, já se vzorně usídlila a pak....pak to příšerně trhlo, skočila jsem asi metr a zkřížily se mi nohy a už jsem se válela ve sněhu a na mě padal další lyžař, protože jsem se rozplácla samozřejmě do vyjeté stopy. Vlekař zastavil vlek a otec mě odtáhl stranou. A bylo rozhodnuto, že si to nejdřív vyzkouším v lyžařské školce. Moc hezký, malý kopeček na mě čekal a malý vlek. Tam mi to šlo. A tak jsem jezdila nahoru a dolů a bylo to celkem fajn. Naši se uklidnili, že holčička není až takové nemehlo a stáli klidně na kopci a pozorovali mé jízdy. Uklidnili se natolik, že mě pustili ze zorného pole a otočili se zády. Na velké sjezdovce je zaujal nějaký skvělý lyžař, možná zrovna můj bratr a já v tu chvíli znovu vyrazila na pomě směrem vzhůru. A pak se to stalo... Tenhle talíř, který mě měl vytáhnout nahoru, byl divný. Pokažený. Zaseklý. Nevyjížděl a nevytahoval se podle terénu, prostě byl pevný. Takže, když se objevil v terénu malý sjezd dolů a talíř se měl vysunout, nestalo se tak, ale právě naopak. Talíř mě zvedl do vzduchu. A ještě ke všemu se vlek zastavil. Visela jsem zoufale na talíři, kopala jsem nožičkama a chtěla dolů. Seskočit se nedalo. Znamenalo by to vytáhnout se na pomě jako když šplháte, roztáhnout nohy, pomu posunout dopředu, abych dostala talíř mimo svůj zadek a pak seskočit. To nešlo. Ve svých pěti letech, s lyžema na nohou, jsem toho prostě nebyla schopna. A tak jsem tam visela a volala na naše, ať mi pomůžou. Ti byli zabraní v tak družném hovoru, že absolutně neslyšeli. Nepomohli. A mě to bolelo. Chce se mi napsat, že mi asi hlavně rozumí muži....viset na tyči , kde se opíráte pouze v rozkroku, je fakt peklo. Ale pánové, i nás, tedy ty, které nemáme koule....bolí to trošku míň, ale stále hodně. No prostě měla jsem pocit, že tam visím celou věčnost. Ve skutečnosti to trvalo asi minutu, dvě a všiml si mě vlekař a pustil znovu vlek alespoň na takovou chvíli, aby mě dovezl ke zvýšenému terénu, kde jsem dosáhla nohama na zem a přiběhl mě vysvobodit. Na vleku na normální sjezdovce jsem začala jezdit hned druhý den, ale naši dodnes netuší, proč jsem velkým obloukem objížděla pomu a zásadně jezdila s mým velkým bráchou na dvojvleku nebo ideálně na sedačce.