V hyper a super marketech prodavače,aby jeden pohledal a když ho najde...škoda mluvit. Tohle je oblíbený povzdech většiny nakupujícího národa. A já to vidím z druhé strany a chci vám to říct, protože prostě musím. Kamenujte až potom:)
Opravdu jsem z druhé strany barikády. Pracuji v jednom z řetězců, ale víte co? Pracuji tam ráda. A úplně nejraději mám právě setkávání se zákazníkem a naštvaným obzvlášť. Ale nefunguje to tak, že bych u vchodu zákazníka záměrně naštvala a pak utíkala do regálu s předpokladem jeho cesty v hlavě, kde bych na něj číhala a vytáčela ho dál a dál. Tak to opravdu ne. Polovinu našeho národa totiž vůbec nemusíte záměrně naštvávat, oni už naštaní přijdou.Chcete příklad? Dodělávala jsem cenovky na zboží a přišel za mnou velice příjemný (nenaštvaný zákoš) a v ruce držel dva výrobky s tím, že mě poprosil o vysvětlení rozdílu. Bavili jsme se o výrobcích a přidala jsem mu ještě vlastní zkušenosti, protože oba výrobky velice často používám. Využil toho a ptal se ještě na další věci. A najednou slyším na druhé straně regálu: "Tady je zašitá, baba jedna!" Pravda, moc mě to nezaujalo, protože jsem si myslela, že někdo našel ztracenou manželku nebo babičku. Ale ono to mělo pokračování, které už jsem musela vztáhnout na sebe. Za zády se totiž ozvalo: "Dejte mi ten sprcháč z letáku, já hrozně pospíchám!"...a mával před očima výstřižkem z našich novin. Nadechla jsem se s tím, že až se na tohoto milého zákazníka otočím, požádám ho, aby vydržel než se domluvím se zákazníkem číslo jedna a pak se mu hned budu věnovat. Nedostala jsem šanci. Můj zákazník číslo jedna, říkejme mu důvěrně Jednička, se totiž otočil a slušně pronesl: "Dobrý den, poprosím o chvíli strpení. Až mi slečna vysvětlí, co potřebuji, určitě vám taky ráda pomůže." "Na to nemám čas! Na rozdíl od vás musím pracovat. Přestaňte se vykecávat o sr..., ať mi dá co chci a pak si klidně žvaňte dál." Hodně rychle jsem pochopila, že tato šachová partie je opravdu pouze a jen pro dva hráče a já nemám ani bílé ani černé figurky. Mají je tihle dva, co stojí přede mnou. Jednička se nedal a oponoval: "Musíte pracovat? A copak to děláte, že v jedenáct dopoledne couráte po krámě?" Dvojka namítla:"Vy jste ňákej zvědavej, se mi zdá. A co je vám do toho?" Jednička mu opět odpověděla, ale nečekala jsem na to, otočila jsem se a šla do vedjšího regálu pro žádaný sprcháč. Když jsem se vrátila, pánové ještě pokračovali v této naprosto zbytečné debatě, která mimochodem brala čas všem třem přítomným. Nijak jsem je nekomentovala, jenom jsem natáhla ruku se sprcháčem ke Dvojce a řekla:"Přinesla jsem vám ten sprcháč." Vytrhl mi ho z ruky a zmizel. Nějaké poděkování, pozdrav a tak....k čemu? Jenom blbá prodavačka. S Jedničkou jsme dokončili naši debatu, rozloučili se a on šel nakupovat dál, já pokračovala v cenovkách. A teď se koukněte na ten rozdíl....Jednička se vrátí domů a bude ženě říkat, že byl tam a tam a nemohl se rozhodnout. Ale potkal tam prodavačku, která s ním probrala pro a proti a byla celkem fajn, takže nakonec na její doporučení koupil zrovna tohle. A zatím Dvojka dorazí taky domů a spustí, že byl v tamtom krámě, bylo tam strašně lidí, personál žádný a když po hodině konečně narazil na nějakou čúzu, místo aby se mu věnovala, vykecávala se tam s nějakým dědkem a ten byl taky protivnej. A pravda? Jak to doopravdy bylo? Pravda se vždy přizpůsobí svému vypravěči....tu svoji si najdete i vy. Já vás jenom prosím o krapet sebereflexe.
