Před pár týdny jsem jsem si psala seznam na nákup a nechyběly papírové kapesníčky. Další týden jsem si musela koupit další a další týden další a tak pořád dál. Zdálo se mi to divné a trošku jsem se nad tím zarazila....rýmu nemám, ale pořád brečím. Abych byla přesná - nebrečím, ale slzí mi oko. Obě oči a spotřeba kapesníků jde prudce vzhůru.
Oči mi slzí pořád. V práci, v kině, doma, ve městě....prostě pořád. V práci mi slzí oči ze dvou důvodů. Ta lepší varianta, tak to jsou slzy ze záchvatu smíchu. Ne, fakt nejsem hysterka - aspoň si to o sobě myslím. Ale vzhledem k tomu, že celou pracovní domu trávím mezi lidmi, kterým nemůžu obvykle otevřeně říct, co si zrovna myslím...utíkáme s kolegy na rychlou kávu. A pro odreagování vymýšlíme různé kraviny. Šijeme do sebe, utahujeme si ze sebe navzájem, komentujeme úplně vše a obvykle se u toho ozývají brutální záchvaty smíchu. No dobře, každý den to takhle není, ale většinou je to geniální útěk od denních starostí a my toho skvěle využíváme. Další důvod slz v práci, které se samovolně řinou z očí, je únava. Teda únava těch očí. To se mi stává, když musím celou pracovní dobu strávit u počítače...to pak pláču jako morče zavřené v kleci. A samozřejmě slzy vzteku a bezmoci - tak ty znám z práce taky. Ale to obvykle utíkám na toaletu a snažím se, ať mě nikdo nevidí. A kapesníky mizí. V kině slzím naprosto pravidelně. Asi za to může špatný výběr filmů, ale co nadělám...válečná dramata mě neberou, horory se mi nelíbí a tak chodím na filmy typu Madisonské mosty...a brečím a brečím a brečím. U komedií se zase válím smíchy, když je fakt dobrá, což jsem naposledy žila u filmu Ženy v pokušení a zase se projevuje můj syndrom vlhkého oka a slzím a slzím a slzím. Teď asi čekáte, že napíšu, že doma brečím u televize. Nebrečím, protože televizi nemám. Teda, moje kamarádka by mě opravila, že televizi mám....a teď by mě znovu opravila, mám televizní předpotopní přístroj. Takovou tu hooodně hlubokou, hranatou krabici s úhlopříčkou asi tak 35cm, ale na téhle babičce si pouštím jenom DVD a to DVD, které mám ráda. To, u čeho doma brečím, to je počítač, který mi zajišťuje spojení se světem pomocí internetu. A tady brečím často. Vzteky! Vzteky, když si čtu zprávy a hlavně zprávy z politiky. Třeba o tom, jak se projednává návrh na zvýšení poslaneckých platů. Nemám politiku ráda a snažím se jí vyhýbat. I tady na blogu. Politice nerozumím, vidím ji svýma naivníma uslzenýma očima. A spotřeba kapesníku př sledování zpráv obrovsky narůstá. A ve městě slzím taky. Ale tam je to doopravdy fyzické. Jakmile klesnou teploty pod nulu, zčervená mi nos, který se zároveň "ozdobí" permanentní kapkou, takže kapesník mám v ruce prakticky pořád a začne mi slzet pravé oko...taky permanentně. Vlastně nevím, jestli oficiálně existuje syndrom vlhkého oka. Ale jestli ne, měl by se zařadit na seznam vážných chorob. Já tento syndrom mám....ale zase je otázkou, jestli jeden pacient stačí na vytvoření nové diagnózy....
