PMS - pánové, nečtěte to

I když možná....PMS je typicky ženská záležitost. My ženy tím procházíme každý měsíc a vy muži tím trpíte. Teda trpíme my a vy trpíte tím, jak se naše utrpení projevuje a jak s námi cloumají hormony. Takže trpíme my a vy, muži, trpíte díky nám. A dost často je to peklo. Muži by asi raději řekli: "Vždycky je to peklo!"

PMS je premenstruační syndrom a projevuje se tak, že nám totálně rozhodí hormony. A zdravý rozum. Ale fakt brutálně a z klidné, vtipné a milé ženy se stává, mírně řečeno, fúrie. Změna na fúrii se v mém případě pozná přesně 3 dny před tím, než dostanu menstruaci. Obvykle dorazím domů a zoufale otevírám ledničku, protože mám děsný hlad. Hlad a pocit, že zítra vypukne hladomor a já se musím nacpat do bezvědomí. Něčím hutným. Něčím vydatným. Mlsně se rozhlédnu po ledničce a ukrojím si kus ideálně uheráku. Je pikantní, má výraznou chuť a je to to pravé, co zrovna potřebuju. K tomu mi zachutná krabička oliv. Po druhé zbaštěné olivě najednou zjistím, že to pravé pro mé chuťové buňky...je něco sladkého. Dort s hromadou šlehačky by byl ideální, ale ten obvykle v ledničce nemívám a tak si rozbalím balíček sušenek. Zapíjím to mlíkem. Jenomže tato kombinace mě vrátí zpět k chuti na slané a já si dám další olivu. Potom mi dojde,že to co provádím je šílené a ráno to nebude úplně OK. Nechám toho, osprchuju se a prchám do peřin...do bezpečné vzdálenosti od původce všeho zla, pryč od ledničky. Po večerní "hostině" se samozřejmě probudím oteklá a unavená a nálada klesá k bodu mrazu. Nezlepší mi ji ani zjištění, že standardní podprsenka, kterou nosím moc ráda, je mi poněkud malá. PMS mimo jiné způsobuje zadržování vody a to obvykle tam, kde se to hodí nejmíň...prsa, břicho, stehna. Nejen, že se nedokážu nasoukat do spodního prádla a musím si vzít tu hnusnou, starou, obnošenou, ale o číslo větší podprdu, jsou mi těsné i džíny, které jsem si včera koupila a cítila jsem se v nich tak báječně sexy. Džíny nechávám ve skříni a vytahuju ty, které už nosím snad dvacet let. Aspoň jsou vytahané a pohodlné. Vlasy mám mastné. Umytí nepomáhá. Je to ještě horší, protože se nedají absolutně žádným způsobem upravit. Leží splihle i když jsem strávila půl hodiny s fénem v ruce, slila jsem se tužidlem a vytvořila si na hlavě účes ala afro. Vydržel asi tak půl minuty...a vlasy jsou opět mastné a leží na hlavě jako žížaly, které trápí dlouhodobé sucho. Nalíčit se taky nejde, protože než zamaskuju všechny beďary, které se mi za noc vylouply na nose, na bradě, na čele, na tvářích......katastrofa. Doplazím se do práce a koukám jako bubák. Naštvaný bubák. Oteklý bubák. Kdo se na mě podívá, raději mizí z dosahu a mě nenapadá nic lepšího, než si pomyslet, že zrcadlo doma kecá a já vypadám ještě hůř než jsem si původně myslela. Takže nálada padá o dalších pár stupňů níž....a jediný co chci, je rychle udělat všechno to, co musím a zmizet. Jenomže čím rychleji chci já, tím pomaleji chtějí kolegové. V tomhle období mi všichni připadají neskutečně tupí, pomalí a nechápaví. Po hale nechodím, ale lítám a nedokážu pochopit, že ostatní můžou být tak pomalí. A když jim něco vysvětluju? Koukají mi na bradu, kde se každou minutu zvětšuje a zvětšuje ten prokletý beďar....ať už je konec směny a můžu pryč! Práci jsem přežila a utíkám se schovat domů. Všude je mi ukrutné vedro. Okolo mě se lidi balí do zimních kabátů a mě by vyhovovalo tričko s krátkým rukávem. Vždyť je tak hnusně horko.... Doma už nebaštím. Dnes se to otočilo a mě se zase nechce jíst vůbec. A když si stoupnu na váhu, tak si slíbím, že od zítra se začnu živit kořínky a lesními plody. Mám o tři kila, která já ovšem vnímám jako třicet kilo, víc. Tak to je konec! Naštěstí mám druhý den volno... Ráno se probudím s tělesnou schránkou ještě zdrchanější než včera. Navíc k tomu všemu jsem ukrutně unavená - mám problém i vylézt z postele. Jenomže nutně, ale opravdu nutně potřebuji na toaletu. A to během dopoledne asi tak 5krát. Sprcha je mučení, protože dotknout se vlastní rukou vlastních prsou...JAUUUU, DĚS!!!!! Celý den, když mám štěstí, strávím v posteli. V izolaci. Nikdo ke mě raději z pouhého pudu sebezáchovy nechodí a já nechodím za nikým. A když musím do práce, tak to je teprve pecka. Usnu tak zhruba v šest odpoledne a prospím 12hodin....abych se další den probudila jako rybička. Tři kila jsou pryč, beďary snad taky nikdy nebyly, padnou mi nové džíny a jsem to opět já:) Je to peklo, ale u mě trvá tak cca 3 dny. Znám ovšem ženy, který takhle prožívají 10 dní každý měsíc. BRRRRRRRRRRRRR