Od té doby nepiju...aspoň ne příliš

V sedmi letech jsem po první pětce z matematiky chtěla skočit do našeho potůčku a utopit se, což jsem vám již řekla v předcházejícím blogu o švestkových knedlících. O pár let později jsem utekla z domova a vysoké školy. Nastěhovala jsem se do pronajaté garsonky (šílené garsonky - výtah smrděl močí, schodiště po setmění nepoužitelné) a hledala jsem práci.....a málem jsem se otrávila alkoholem.

Moje představa byla dokonalá....měla jsem nějaké peníze našetřené díky spoření. Těmi jsem chtěla zaplatit nájem (částku jsem měla asi tak na 2 měsíce) a v klidu si najít práci. Protože to přece není žádný problém! Každý čeká na holku, která si konečně uvědomila, že na vysokou ekonomickou nepatří (chtěla jsem přece studovat psychologii,ne obyčejnou ekonomku). Až si najdu tu skvěle placenou práci a trošku si tam zvyknu, udělám přijímačky na tu moji vysněnou psychologii a budu zlehka pracovat a s láskou a nadšením studovat. To byla představa... V reálu jsem odepisovala na všechny možné inzeráty, které nabízely takovou tu krásnou představu...za pár hodin u telefonu, vyděláte až 30 000 měsíčně. Zkusila jsem to asi na 10 místech a pokaždé sez toho vyklubal nějaký ten Herbalife apod. podomní prodej nebo ukecávání a blbnutí lidí po telefonu. Pomalu jsem začínala propadat zoufalství. Pořádná práce v nedohlednu a mě začínalo docházet, že peníze na ulici nenajdu. Představa, že sklopím uši a vrátím se pokorně domů s tím, že se o sebe nedokážu postarat, tak tahle představa byla naprosto nepřijatelná. Bydlela jsem v té době v Ostravě a zrovna se blízko mé garsonky dostavoval jeden z prvních hypermarketů. Celou pubertu jsem strávila u mamky v obchodě s potravinami jako brigádnice a tvrdila jsem, že do krámu makat nepůjdu nikdy v životě. No ale když si nemáte za co koupit chleba.....hypemarket nabíral zaměstnance a já se tam šla podívat. Nechtělo se mi a doufala jsem, že se tam najde i jiné místo než jenom prodavači. Jenomže co tak asi v hypermarketu, že? Výběrové řízení tato firma zahajovala dnem otevřených dveří. Dorazila jsem tam a v jedné velké místnosti měla firma několik stánků. U každého stál "tučňák". Zaměstnanec v krásné modré vestičce (krásná mi tenkrát ta vesta fakt připadala), bílé košili nebo halence a modrých kalhotách. Každý z nich vypadal jako tučňák, ale já mám tučňáky ráda:) Vybrala jsem si tučňáka - děvče, které lákalo zaměstnance na příjem zboží. Prostě vybíralo si skladníky. Byla fajn a já si představovala, jak tam za rok nebo dva stojí já a vybírám si lidi pro sebe. Všichni tam byli hrozně milí a v podstatě jsem odcházela s pocitem, že zítra nastupuju.... Uběhl týden a nic se nedělo. Uběhl další a stále nic. Prachy už fakt mizely v nenávratnu a já začínala upadat do šílené deprese. Sprše jsem se vyhýbala na sto honů, dlouhé mastné vlasy jsem si svazovala do culíku a ven jsem vycházela jenom za tmy a to do večerky, kterou jsme měli rovnou u vchodu do našeho "krásného" baráku. Abych jako neumřela hlady. A do toho mi zavolal starý známý......prý jdeme na večeři. Odmítla jsem. Zkusil mě ukecat na koupání u řeky - odmítla jsem. Chtěl jít jenom tak na pivo - odmítla jsem.....a tak mi nechal stát u dveří láhev whisky. Tu jsem neodmítla. Počkala jsem až odejde a vzala si láhev do bytu....jeho jsem dál nepustila. I tu láhev musel nechat stát přede dveřmi. Nalila jsem si panáka a sedla jsem si na balkón své garsonky. Bylo to nejvyšší, třinácté patro s výhledem na heliport nemocnice. Přistávající helikoptéry, které rušily noční ticho a signalizovaly boj o lidský život, moji depku jenom prohlubovaly. A tak jsem pila jednoho panáka za druhým, z láhve ubývala whisky a mě se konečně zdál svět celkem fajn. Ještě si pamatuji, že jsem šla na záchod a strašně jsme se divila, proč se ty dveře toalety tak ukrutně houpají zleva doprava a já se do nich nedokážu trefit. Pak střih....černo a nic....a ráno. Byla mi děsivá zima a bolel mě úplně celý člověk. Ještě aby ne - noc jsem strávila na zemi vedle toaletní mísy a jestli jsem neměla otravu alkoholem, moc mi k ní nechybělo. Jak jsem se tak hrabala ze své noční skrýše, zazvonil telefon. Poprvé jsme ho nestihla zvednout, chůze přece jenom poněkud vratká a pomalá. Za chvíli zvonil znovu, ale to jsem se snažila probrat k životu v té dlouho odmítané sprše. Když zazvonil potřetí, byla jsem dost blízko, abych ho stihla zvednout....zvali mě na pohovor. Ano, tučňáci se mnou chtěli mluvit..... Do hypermarketu jsem nastoupila a za rok jsem opravdu stála v té velké síni, ve svém koutku a vybírala jsem si lidi pro své oddělení já. Na psycholigii už jsem se nikdy nepřihlásila. Zjistila jsem, že vestička a kalhoty "tučňáka" jsou děsně nepohodlné a v létě téměř nenositelné a whisky už nemůžu ani cítít. Ale...o sebe jsem se postarat dokázala....