Náš zákazník, náš pán

Podnikatele po sametové revoluci jste poznali na první pohled. Barevné sáčko, pod ním tričko a džíny. A u ucha telefon. Barevná saka skončila v propadlišti dějin, ale telefon zůstal. Permanentní telefon popř. handsfree zavěšené na boltec ucha. Ze začátku mi dělalo trošku problém, když okolo mě procházel zákazník, rozeznat, zda mluví na mě nebo na někoho, pro mě imaginárního, na druhém konci bezdrátového spojení. Časem jsem se to naučila rozlišovat a už mě to nemátlo.

Pracovala jsem na oddělení zahradního nábytku. Velkého a těžkého zahradního nábytku. Rozloženého na prvočinitele a baleného krabicích. Neuchopitelných a obrovských krabicích. Jednou v létě k nám dorazil mladý pár. Velice krásná a příjemná žena a manžel-podnikatel s tím nepostradatelným telefonem u ucha. Začali vybírat a zkoušet nábytek. Potřebovali mě k sobě a tak jsem šla. No, potřebovali. Paní se chovala velice mile a mluvila se mnou jako s člověkem. Mladý muž...pro toho jsem byla zdroj informací. V pohodě, na to jsem zvyklá, od toho tam jsem. Ale na něm bylo něco divného. Stál ke mě zády a když pronesl nějaký dotaz určený mě, ani se neotočil natož aby mě třeba oslovil. Dalo mi docela dost práce odhadnout, kdy mluví na mě a kdy ke své ženě nebo jen tak pro sebe. Ale zvládli jsme to a mladý pár si vybral. Načež se muž ke mě otočil a řekl: "Takže si vezmeme dva tyhle stoly, osm támhle těch židlí a osm polstrů. Naložte nám to a my čekáme u pokladny. No vlastně, ještě jdeme koupit to pití." Při tomto proslovu mával rukama a ukazoval do míst, kde asi tak stálo to, co si vybrali. Neříkám, že zákazník není můj pán, ale pracuji ve velkoobchodě a zákazníci chtějí naši radu a pomoc, ale zboží si nakládají na velkoprostorový vozík sami a odvážejí k pokladně taky sami. Samozřejmě s naložením obvykle pomůžeme, ten nábytek je fakt těžký. Tenhle mladý muž to viděl jinak a mě jeho arogantní chování začínalo dost vadit. Ale jsem jednou zaměstnanec a prodat chci. Zeptala jsem se proto opravdu velmi mírně: "Můžu vědět, kde máte vozík? Víte, jsem tady na oddělení sama a pokud vám to mám naložit, musím sehnat kolegu z elektra. Takže na co to máme naložit?" Muž na mě nechápavě koukal: "To je ale váš boj, zařiďte si to jak chcete" a odešel. Jeho žena pochopila, že je něco špatně a vyrazila spolu se mnou pro vozík. Celou cestu se mi omlouvala, že manžel toho má hodně a je trošku přetažený. Nějaké potíže ve firmě. Přivezly jsme vozík na oddělení a já spolu s kolegou z elektra, jsme zboží začali nakládat. Paní stála u nás a upřesňovala, které stoly a židle si vybrali. Když jsme měli naloženo, přiřítil se její manžel, který po půl hodině zjistil, že jeho žena necupitá s ním. Už z dálky začal na ní křičet: "To si snad děláš prdel, ne? To mám jako ten chlast tahat já nebo co?" Když viděl, že máme naloženo, otočil se ještě ke mě, zapíchl prst směrem, kterým jsem stála a dorazil celý svůj nákup slovy: "A ty, ty skoč pro ještě jeden vozík. Najdeš nás ve vinotéce." A odešel. Jeho žena se už neomlouvala. Poděkovala mi a chtěla i s vozíkem vyrazit k pokladně. Vozík jsem jí vzala z ruky s tím, že jí ho k pokladně odvezu. Ať raději dojde pro vozík nový, ať manžel nečeká. Znovu poděkovala a když se na mě koukla, měla slzy v očích. Bylo mi jí líto. Druhý den mi do práce poslala obrovskou kytici s poděkováním. Ale abych nešila jenom do zákazníků....měla jsem kdysi šéfa. V té době byla velká móda mít doma americkou ledničku Side-by-side. Ta lednice byla velká a drahá. Jeden zákazník si ji u nás koupil a odvezl domů. Doma zjistil, že lednice je na pravé straně mírně vypouklá. Chtěl ji reklamovat, ale odmítl nám ji přivézt na provozovnu. Máme se postarat my. Šéf naložil do auta novou lednici a vzal sebou čtyři kluky z práce, kteří dělali nosiče. Dorazili k našemu zákazníkovi, starou lednici si ani neprohlídli a rovnou mu do bytu vynesli lednici novou. Když vybalili z kartonu tu novou....měla na pravé straně stejnou vadu jako ta první. Když to kluci viděli, tušili, že bude problém a rychle zmizeli do auta. A čekali. Z bytu se ozýval děsivý křik naše naštvaného zákazníka. Štěkání jeho dobrmana a pak se rozletěly vstupní dveře a vyběhl náš šéf - v ponožkách. Doběhl do auta a jenom zavelel: "Jeď!" A jeli....bez jedné reklamované lednice i bez druhé nezaplacené lednice. Když dorazili zpět na pobočku, šéf hodil lednici za hlavu a utíkal na schůzku s dalším zákazníkem. Tenhle zákazník byl velice odměřený, ale náš velmi dobrý klient. Šéf k němu doběhl, stále jen v ponožkách, plácnul ho do ramene a zahlásil: "Viděl jsi ten včerejší hokej? To byl nářez, co?" K dokreslení celé akce dodávám, že můj tehdejší šéf se viděl se zákazníkem poprvé....a naposled. Zákazník se otočil a odešel rovnou do ředitelny. Šéf se otočil a šel do ředitelny asi pět minut poté, co zákazník ředitelnu opustil. Svého šéfa už jsem nikdy neviděla. Vlastně kecám, viděla. Po půl roce jsem si šla koupit noviny do trafiky a prodával mi je můj tehdejší šéf...