Byli jsme tři a bylo to moc. Tři sourozenci a rozdíly mezi námi byly dva roky. A jedna máma a jeden táta. Dvě babičky, jeden děděček a to vše v jednom baráku. A na mamku to bylo moc.
Mamča pracovala v obchodě v naší vesnici. Když jsem byla malá, měli pracovní dobu od osmi do dvanácti, pak dvě hoďky přestávku a od 14 znovu do 18 hodin. V poledne mamka nakoupila a jezdila domů na oběd. Měla to na kole asi tak 10 min domů, takže to bylo naprosto v pohodě. Když dorazila domů, probíhal vždy stejný rituál. Vešla do dveří a babičky, které kuchtily oběd, pravidelně hlásily: "Kde jsi? Ti haranti jsou nezvladatelní! Martin udělal...., Péťa udělal....a ta nejmladší jim musela asistovat. Oběd bude za deset minut, tak si je srovnej a přijďte...." nebo něco v tom duchu. Mamka mlčela a odešla i s nákupem do naší kuchyně v patře. Odložila tašky, dělala, že neslyší naše trio: "Mami, mami, já jsem dnes....a on mi...a ona zas..." Vzala křížovky, tužku a odešla. Schovala se nám! Ona se nám schovávala na záchod! Zamkla se tam a absolutně nereagovala. My jsme se vrhli na tašky, vybalili nákup a postupně jsme chodili pod dveře záchodu....."Mami, můžu si vzít ten jogurt?" hlásil nejstarší a nejhladovější brácha. Odpověď nepřišla, tak to vzdal, vrátil se do kuchyně a dal si jogurt. "Mami, zítra jede teta na výlet. Můžu jet s nima?" ptal se mladší brácha. Odpověď zase žádná a tak odkráčel i on. "Mami, bráchové mi ustřihli kus vlasů..." kňučela jsem pode dveřmi záchodu zase já. A zase žádná odpověď. Do toho ještě zoufale zvonil zvonek u dvěří - to nás babička volala na oběd. Ani na to mamka nereagovala. Za chvíli jsme začali druhé kolo. "Mami, jak dlouho tam budeš?" ptal se jeden. "A co tam děláš?" vřískal u dveří další. "Mami a už budeš?" obvykle jsme končili všichni tři společně. Po patnácti minutách se dveře odemkly a vyšla naše usměvavá maminka. "Teď spolu hezky uklidíme ten nákup, který jste vytahali na celou kuchyň a půjdeme obědvat." Jak já ty její 15minutovky nenáviděla! Teď dělám v obchodě taky. Když přijdu domů, zamknu za sebou dveře, vezmu knihu a jdu na patnáct minut na záchod. Mých soukromých patnáct minut. Žádný hlas, žádné rádio, žádná televize. Nic. Klid. Ticho.
