Mám se ráda. Mám se hodně ráda a myslím si, že je to naprosto normální. Vlastně ne normální, je to základní podmínka k tomu, abych mohla mít ráda i někoho jiného. Základní podmínka k tomu, abych mohla mít ráda lidi okolo sebe, abych mohla mít ráda lidi obecně. Bez lásky a úcty k sobě, nedokážu cítít lásku a úctu ke společnosti okolo sebe. Konec kostrbaté filozofie, vysvětlím to....
Jedna moje kamarádka studuje vysokou a když se vrátila z přednášky, líčila mi zajímavý test, který jim dala profesorka. Rozdala všem studentům malý papírek a na ten papír měl každý napsat, koho na světě má nejraději. Po pěti minutách papírky sebrala a prošla si odpovědi. Rozhlídla se pak po aule a řekla: "Prošla jsem si vaše odpovědi a byla jsem děsně zvědavá, jestli objevím alespoň jednu dobrou odpověď...." Z auly se ozvaly logické námitky: "Dobrá odpověď na tuto otázku přece neexistuje!" Další námitka:"Jak může být správná odpověď na otázku koho mám rád? To má přece každý jinak....." Profesorka tyto námitky samozřejmě očekávala a řekla všem: "Dobrá odpověď na tuto otázku existuje a je pouze jediná. Nejradši na tomto světě máme každý pouze sám sebe." Znovu se ozvala v aule vlna nevole.
Profesorka se zaměřila na jednoho studenta: "Tak třeba vy. Můžete nám říct, co jste napsal za odpověď?" Student, stejně rozpálený debatou jako všichni ostatní, nezaváhal ani na chvíli a ihned odpověděl: "Napsal jsem svého bratra. Je naprosto dokonalý a kdyby se mu něco stalo, tak bych to nepřežil!" Profesorka se lehce usmála a jenom řekla: "Vidíte, teď jste to řekl sám. Kdyby se mu něco stalo, VY byste to nepřežil. Jeho neštěstí by narušilo váš komfort, váš svět, vaše city. Milujete svého bratra a tato láska zlepšuje váš život, vás. Milujete svého bratra a láska k němu, dělá dobře vám. Milujete ho kvůli sobě."
Tato historka z přednášky mě ohromila a na chvíli umlčela. Každý, kdo zná mou ukecanost, chápe jak hluboce se mě to dotklo. Musela jsem se nad tím zamyslet a nezbylo mi nic jiného, než s paní profesorkou souhlasit.
Děsně ráda vysvětluju např. svým novým kolegům v práci věci, které já znám díky svým zkušenostem a oni je prostě vědět nemohou. Ale proč to dělám tak ráda? Jednoduchá odpověď. Oni se posunou dál, dozví se něco, co potřebují a já mám dobrý pocit sama ze sebe a dělá mi dobře, že jsem někomu pomohla a že mě někdo potřebuje. Jde o můj dobrý pocit. Jde o MĚ. Dělám všechno proto, abych se cítila dobře a prostřednictvím pomoci druhým, se fakt dobře cítím.
Kdysi v minulosti jsem vážila 100kg. Nikam se mi něchtělo chodit. Jít do divadla? Co si vezmu na sebe? Budou se na mě všichni divně koukat, protože jsem tlustá? Jít s přáteli večer na panáka? Kdo by šel s takovou tlustou machnou a ještě by byl rád v její společnosti? Všechno tohle byly hloupé výmluvy. Mým přátelům je úplně jedno jak vypadám. To je jenom můj problém. Oni se na mě podívají a znají mě takovou jaká jsem. Jsem tlustá? No jo, asi mi chutná jíst. Ale oni za mě nezhubnou. Ani mi nebudou každý den říkat: "Holka, ty vole, dělej něco se sebou!" To, že jsem byla tlustá, byl jenom a jenom můj problém. To já jsem každou minutu, každou vteřinu řešila své špeky. Já jsem si sedla ke stolu a cítila jsem, jak se mi pásek zavrtává do břicha. Byla jsem to já, můj problém a můj nekomfort v této situaci.Nikdo z mých přátel nemohl za to, jak vypadám. Nikdo z mých přátel mi to ve zlém nikdy nepředhazoval. Oni neměli problém se mnou. Měli mě rádi takovou, jaká jsem. Já měla problém sama se sebou. To já jsem se neměla ráda a vyhýbala jsem se všem, vzdalovala jsem se všem. Měla jsem pocit, že nikoho nezajímám a nikdo mě nepotřebuje. Problém byl v tom, že já jsem se nezajímala o ně. Zajímala jsem se jenom sama o sebe. Neměla jsem se ráda, žralo mě to a neměla jsem ráda ani nikoho okolo sebe.
Došlo mi to a začala jsem se hýbat a jinak jíst. Začala jsem hubnout a s každým kilem míň, jsem se cítila líp a líp. Víc jsem se usmívala a přátelé se mi začali "vracet". Je to blbost, nevraceli se, protože mě nikdy neopustili, jenom já jsem jim znovu dovolila, být se mnou. Začínala jsem se mít raději a tím pádem, jsem měla i raději lidi okolo sebe. Byla jsem milejší a příjemnější a oni se se mnou taky cítili líp a líp. Měla jsem se mnohem raději a myslela jsem si, že i oni mě mají raději. Ale všechno to bylo jenom o mě a ve mě. Mí přátelé mě mají tak rádi, jak moc jim to dovolím.
Nejsem žádná Twiggy, nikdy nebudu a ani být nechci. Nejsem geniální matematik ani klavírní virtuóz. Nezpívám jako Lucie Bílá, Star Dance nikdy nevyhraju a neumím vykládat vtipy. Ale mám se ráda a vážím si sama sebe. Ve svém věku už snám své hranice a možnosti. Vím, v čem jsem dobrá a vím, co mi nikdy nepujde. Obdivuju ty, kteří umí něco, co neumím já a jsem si jistá, že oni zase můžou obdivovat něco jiného na mě. Mám se ráda a proto dokážu milovat druhé.
