Energetický upír

Jsou lidé, kteří do vás vidí a lidé, do kterých vidíte vy. Jiní vás chytnou za srdce, další posunout o několik set metrů dopředu a s některými je vám prostě dobře. Ale taky jsou lidé, v jejichž přítomnosti se vám chce ječet nebo právě naopak po hodině strávené s takovými jedinci, máte maximálně sílu zalézt do postele a prospat následující den....a to jsou energetičtí upíři.

Kdysi v pravěku jsme měla takovou kolegyni... Vždycky si z davu neomylně vybrala "šedou myšku", kterou mohla ovládat a manipulovat. Ze začátku byla moc milá a příjemná a "myška" byla ráda, že si jí vybrala taková fajn sebevědomá holka. Jenomže šlo vždycky o to, že ta fajn holka musela mít pravdu a hrála prim. Pokud se z myšky časem stala normální lidská bytost, byl problém. Tahle moje kolegyně si mě vybrala jako svou šedou myšku....já to uvítala. Nastoupila jsem do nové práce, nikoho jsem neznala a byla jsem vděčná za to, že se mě ujal někdo, kdo zná mé nové prostředí, seznámí mě s ostatními atd. A bylo to fajn. Stala se z nás nerozlučná dvojice a chvíli to i fungovalo. Jenomže pak jsem začala cítit, že díky této své kamarádce jsem jaksi v izolaci. Jsem s ní a ona do naší blízkosti nepustí nikoho dalšího. Jako by byla mou výhradní majitelkou... Do práce jsme jezdily stejnou cestou - já MHD, ona měla auto a tak jsem chvíli jezdila s ní. Když mě v pondělí ráno vyzvedávala, začala společenskou otázkou: "Jaký jsi měla víkend?" "Docela fajn", obvykle jsem stačila jenom říct a než jsem se nadechla k dalšímu vyprávění svého právě uběhlého víkendu, předběhla mě a spustila svou víkendovou litanii. Obvykle to byla děsná katastrofa - přítel na ránu, návštěva rodičů ještě horší, sestra a její hysterické záchvaty. No prostě jedna katastrofa za druhou, všichni jí ubližovali a ona je vlastně moc ráda, že víkend je pryč a jede zase do práce a může si takhle skvěle se mnou pokecat. To, že kecá jenom ona a já zatím koukám z okna a přemýšlím o tom, kdy už konečně budu moct vystoupit, tak to jí nějak nedocházelo. Jeden kolega mi radil, ať nasadím se vstupem do auta, jeho vynález tzv. manželský modus. Kouzlo spočívá v tom, že v pravidelných intervalech odpovídá větami typu: Ano miláčku. Úplně s tebou souhlasím.Zase máš naprostou pravdu atd....Vydržela jsem to asi měsíc a pak jsem znovu začala jezdit MHD i přesto, že jsem musela vstávat o hodinu dřív. V práci to bylo stejné...."pojď kouřit," přiřítila se obvykle v tu nejméně vhodnou dobu. "Teď nemůžu, nejdřív tak za půl hodiny...", tak za tuhle odpověď jsem si vysloužila záhodlouhý proslov o tom, že jsem nemožná a že se potřebuje vypovídat právě teď a ne za půl hodiny. Párkrát jsem odolala (byla jsem pak označena za nesnesitelnou hysterku), párkrát jsem šla, ale to už si začínala všímat, že obvykle cestou ještě někoho ulovím, abych s ní nezůstala sama a pak si našla jinou myšku, protože mě to prostě přestalo bavit. Cítila jsem se izolovaná, vystrčená ze svého vlastního života a zatažená do toho jejího. Měla pocit, že jsem její dvojče, myslím a cítím stejně jako ona, ale byl to omyl. Každý den s ní mi bral kus síly, energie a chuti do života. Cítila jsem se izolovaná a sama. Vysávala ze mě úplně všechno a nedávala vůbec nic. Naše "přátelství" skončilo hodně rychle. Byla jsem ráda, že jsem z tohodle "vztahu" utekla bez úhony a se zdravým rozumem a sebevědomím a koukala jsem, jak si "můj upír" vybírá další oběť.....a vždycky se někdo našel:(