Zemanův fond: dobrý nápad, ale politici by měli začít u sebe

Nový prezident ještě ani nenastoupil do svého úřadu a už mě třikrát překvapil. Poprvé zavedením nového statusu první dcery, podruhé nekonvenčním prezidentským portrétem a potřetí slibem, že bude dávat třetinu platu na státní dluh.

Přiznám se, že jsem bohatýrské prohlášení, které (možná mírně společensky unavený) Zeman proslovil před sousedy a přáteli v Novém Veselí, považovala spíše za součást přetrvávající euforie ze zvolení do funkce. Jen tak pro sebe jsem si říkala, že si počkám, jak se zachová, až mu bude chodit na účet prezidentský plat. Proto jsem byla příjemně překvapena, když vzápětí rozšířil svůj nápad na založení fondu na splácení státního dluhu.

Před nějakou dobou jsem četla článek o tom, že si nejbohatší z bohatých Američanů, typu Billa Gatese, sami navrhli zvýšení daní. Byl tam samozřejmě dovětek, že naše miliardáře by něco takového nenapadlo. Na rozdíl od pana Zemana i amerických miliardářů si nemyslím, že by na společensky prospěšné účely měli přispívat jen milionáři. Zrovna tak nevidím důvod, proč by se měla stanovit výše vložného. Tedy přesněji vím – je to v souladu s dlouhodobým Zemanovým názorem, že zdanění má být progresivní a lidé s vyššími příjmy mají přispívat víc. Jestli to tak má být je jiná otázka, kterou nechci řešit v tomto příspěvku.

V daném případě se mi však jeví logicky správné, aby na státní dluh podle svých možností připláceli všichni občané. Bystřejší pozorovatelé si zřejmě také povšimli, že politici mluví o státním dluhu jako kdyby to byl jeho dluh, rozuměj státu, který snad považují za nějakou imaginární nehmotnou osobu. Takovou optikou se jeví příspěvek na splácení státního dluhu jako charita. To je zásadní omyl. Stát nejsou hladové děti v Africe nebo oběti zemětřesení na Haiti. Stát jsme my všichni, tj. všichni občané České republiky. Z tohoto pohledu není příspěvek na státní dluh nic jiného než splácení svého vlastního dluhu. Většině lidí asi připadá správné a normální platit dluhy. V tomto případě však očekávají, že si snad stát zaplatí dluh sám. Někdo může namítnout, že na rozdíl od soukromých dluhů jsme si státní dluh nevytvořili my sami, ale že za něj mohou výhradně politici. Ale kdo jsou politici? Naši zástupci, které jsme si sami vybrali z řad nás občanů, aby za nás hospodařili s našimi vlastními penězi vybranými na daních. Zprostředkovaně přes své zástupce se tak na hospodaření státu a zvyšování státního dluhu podílíme opět všichni, kteří máme volební právo. A není to jen problém nás, kteří chodíme k volbám, že jsme si zvolili špatné zástupce, ale zrovna tak (možná ještě víc) věc těch, kdo k volbám nechodí, protože žádná volba je taky volba. 

Když jsem četla vyjádření politiků, že jejich příspěvek ve výši několika desítek tisíc není nic proti 1,6 biliónu dluhu, tak jsem to považovala za výmluvu. Spočítala jsem si, že kdyby každý občan přispěl průměrnou částkou 10 (slovy deset) korun měsíčně, tak by se za rok vybrala jedna miliarda. Kdyby se průměrně na občana (například formou speciální daně) vybralo sto korun měsíčně, tak to dá deset miliard. Nechci zde unavovat celým výpočtem, ale rozborem výše příjmů obyvatel a předpokladem, že by lidé s nejvyššími příjmy přispívali částkami okolo 10 tisíc, (Miloš Zeman víc), tak mi vyšel roční příspěvek v řádu desítek miliard, což představuje jednotky procent současné výše dluhu (bez navýšení o úroky). Jeví se to jako zanedbatelná částka, ale přesto si myslím, že by svůj smysl měla, a to nejméně ze čtyř důvodů, které zde vyjmenuji:

1.      I málo je víc než nic. Lidé by se naučili, že každá koruna má svoji hodnotu. Také by si dávali lepší pozor na politika, který například považuje dvěstě  tisíc korun za zanedbatelnou částku.

2.      Výchovný účinek na občany, aby si uvědomili, že stát není neviditelná dobrá víla, ani kouzelný dědeček, ale oni sami. 

3.      Voliči by si s větším rozmyslem vybírali zástupce, kteří mají hospodařit s jejich penězi.

4.      Voliči by měli snahu ve vlastním zájmu více dohlížet na svoje zvolené zástupce a sledovat, jestli zbytečně nemrhají prostředky a nezvyšují dluh, který oni musí splácet.

Další pozitivum vidím ještě v jedné věci. I v případě, že se Zemanův nápad nakonec nebude realizovat, už jen ten návrh samotný a debata okolo něj ukázaly zajímavý jev. V anketě, jestli by přispěli do Zemanova fondu někteří politici odpověděli, že platí dost vysoké daně a přispívají tak dostatečně. V této souvislosti by mě zajímalo, jestli si tito politici uvědomují, že daně platí i sami na sebe, na svoje platy, úřady, celou státní byrokracii. Zajímalo by mě, jestli politikům dochází, že výši státního dluhu mohou ovlivnit například tím, že si minimálně nebudou zvyšovat vlastní platy, že zruší všechny nemravné prebendy – například dopravu zadarmo v situaci, kdy České dráhy ruší slevy pro důchodce nepovažuji za výsměch, ale přímo za facku občanům, budou důsledně potírat korupci a stejně tvrdě postihovat všechny politiky, kteří umožní předražování státních zakázek, přestanou spolupracovat s podzemními bratrstvy a především opustí způsob myšlení, které rozděluje občany na my (nahoře) a oni (dole).

Jak už jsem napsala v úvodu, vidím chybu v tom, že se návrh vztahuje jen na lidi s nejvyššími příjmy. Jednak proto, že je pro odpůrce snadné označit ho jako populismus a pak tento přístup podporuje kastovnictví ve společnosti a utvrzuje občany v už tak dost rozšířeném názoru, že se mají starat oni, tam nahoře, zatímco my dole nemůžeme nic dělat a zároveň nemáme žádnou odpovědnost. Ani se nedivím, že Zemanův návrh nepřijala většina politiků s nadšením. Je to nebezpečný příklad, který by mohl přivést občany na myšlenku uvedenou v nadpisu článku – totiž, že by měli začít u sebe.