Cinkali jsme zbytečně aneb návrat vlády jedné strany

Jsem z generace, která se aktivně podílela na revolučních událostech v roce 1989. Dobře si pamatuji na všechno nadšení, radost z nabyté svobody, očekávání lepší a šťastnější budoucnosti.

Když jsme v zimě demonstrovali na Letenské pláni, zpívali na Václavském náměstí svatováclavský chorál, chodili na besedy, pracovali na brigádách nebo hlídali na výstavě místo výuky, dělali jsme to s vidinou lepší budoucnosti. Jako studenti jsme se zajímali hlavně o věci nám nejbližší, jako bylo zrušení předmětů typu Dějiny mezinárodního dělnického hnutí, možnost rozložení studia v rámci kreditního systému, kluci se zajímali o zrušení vojenských kateder. Také došlo k výměně některých učitelů, nomenklaturní kádry jmenované docenty a profesory nahradili ti, kteří nemohli na vyšší akademické hodnosti dosáhnout z politických důvodů. 

Bylo samozřejmě mnoho dalších důvodů, proč jsme si přáli změnu. Chyběla nám svoboda slova, shromažďování, cestování. Svoboda poslouchat hudbu, číst knihy a chodit na koncerty podle vlastního zájmu. Naším největším zájmem bylo odstranění toho, kdo nám tyto svobody upíral. Proto jedno z hlavních revolučních hesel znělo: Konec vlády jedné strany! Sametová revoluce přinášela mírná, sametová řešení. Vláda jedné strany byla nahrazena demokratickými volbami. V metru byl na zdi nápis: "Karle Kryle, už neryjeme držkou v zemi'. Nikoho nenapadlo, že by se minulost mohla vrátit nebo opakovat. Nikdo nezakázal jednu stranu, protože se předpokládalo, že už ji nikdo nebude volit. 

Potom přišla 90. léta, která jsou známá jako zlatá éra tunelování. Už to byl signál, že na svobodu, o kterou jsme usilovali, nejsme ještě připraveni. Byla to taková svoboda malého dítěte, které už umí samo chodit, ale když se rozběhne, tak netrefí zpátky domů, protože ještě nemá smysl pro orientaci. Říkalo se, že naše generace, která vyrůstala a dospívala v nesvobodě, je pokřivená, zvyklá hledat podzemní chodby, že se musí počkat na další, totalitní výchovou nezatíženou generaci. Stále jsme měli svobodné volby, politici a jejich strany zažívali vzestupy a pády, vlády byly jmenované a sesazované. Podniky krachovaly a byly zakládány nové, občané cestovali, nakupovali, pracovali, věnovali se svým koníčkům, scházeli se s přáteli. Objevovaly se i korupční a další skandály, něco se dařilo vyšetřit, něco ne. Celkem se nám žilo podobně jako v jiných, čerstvě demokratických státech. Vydrželo to víc než čtvrt století a byla naděje, že se postupně pomalu, ale jistě přiblížíme k úrovni starých demokracií. 

V posledních letech se po dlouhé době začaly scházet velké demonstrace na Václavském náměstí, na Letenské pláni, na Staroměstském náměstí a dokonce se demonstrovalo na Hlavním nádraží. Znamenalo to, že se zase začínáme bát o dlouho a těžce budovanou demokratickou společnost. Zřejmě nikdo z nás, kdo jsme chodili na výše zmíněná shromáždění, netušil, že je situace ještě daleko horší, než se zdá, a že se může dosud jen nejasně tušený proces zániku demokracie a svobody tak velmi urychlit. V první chvíli to vypadalo, že omezení volnosti pohybu a shromažďování, nasazení masek a uzavření provozů, je nutné a dočasné řešení proti šíření nebezpečného viru. Dokonce se chvíli zdálo, že jsme jako republika předběhli všechny slavné demokracie a celý svět nás obdivuje a bere si z nás příklad. Ale potom se začaly objevovat zcela bezprecedentní snahy o posílení pravomocí vlády a jednoho ministerstva. Když si to spojíme s hlasováním v parlamentu o prodloužení nouzového stavu, kdy zcela jasně o lhůtě rozhodla ta jedna strana, u níž jsme doufali, že definitivně končí před třiceti lety, musím se ptát Proto jsme demonstrovali, cinkali klíči, aby tatáž strana, kterou jsme slavně svrhli, teď měla v rukou naši svobodu?  Že nebude mít tato strana uz nikdy většinu ve volbách jako v roce 1946? To nevadí. Je zde jiná strana, která ani stranou není, ale má šanci na vítězství s velkým náskokem, takže v příští vládě už může s tou stranou, dnes malou základnou, ale důležitou při rozhodování, jak jsme viděli, vytvořit většinovou vládu. Když si promyslíme, z jakých kruhů vzešly významné postavy té větší strany, vychází nám, že návrat k vládě jedné strany je, bohužel, zcela reálný.

Na jedné z demonstrací v roce 2019, třicet let po revoluci, zněla Modlitba pro Martu. Tak jen doufejme, že vláda věcí tvých se k tobě, lide český, navrátí. Toho se nejlépe dosáhne tak, že se zamyslíme každý při stále ještě svobodných volbách, jestli se chceme vrátit zpět do doby vlády jedné strany.