Vzdělání versus zkušenosti

„Vzdělanostní ekonomika“ — cesta k úspěchu. Tedy alespoň podle mnohých politiků a ekonomů. Je tomu ale zkutečně tak? Přináší nám „vzdělanostní ekonomika“ opravdu jen a pouze užitek?

Předseda vlády rázným krokem předstupuje před novináře: „Ano, udělali jsme vážné rozhodnutí. Chceme podpořit oblast, která je jistě perspektivní! Která přivede vyspělý průmysl, protože nechceme být montovnou Evropy! Chceme podpořit rohlíkovou ekonomiku!“ Novináři zatleskali a všichni byli spokojení.

Cože?

Ptáte se, jaká rohlíková ekonomika? A jak k tomu přijdou výrobci housek?

Jakási „vzdělanostní ekonomika“ má mnoho zastánců. Je až s podivem, kolik lidí, kteří jindy ohnivým hlasem hlásají o škodlivosti státních zásahů, je ochotno bojovat za státní centrálně plánované a dotované školství.

Když bude vláda dotovat a podporovat výrobce rohlíků, kam to bude spět? Bude hodně rohlíků, které nenajdou využití. A budou tedy tak levné (v obchodech), že to způsobí zkázu výrobců housek. Nyní si místo rohlíky dejte vzdělání a místo housek zkušenosti — a jsme u kořenu problému.

Lidský kapitál

Celý problém podpory vzdělanostní ekonomiky se točí kolem lidského kapitálu. Obecně se v ekonomii lidský kapitál vydává za vzdělání — studium školy je investice (ve výši i ušlého zisku z obětovaného zaměstnání), která nám však vytváří kapitál — ten náš, ten hezký, lidský. Vzdělaný člověk pak vedle své pracovní síly nabízí na trhu práce také svůj kapitál, což teoreticky zvyšuje jeho cenu.

Dle mého názoru je tento výklad příliš zjednodušený. Neříkám, že je špatný, ale nezahrnuje druhou — a dle mne velmi podstatnou — složku, která ten náš lidský kapitál tvoří. Tou druhou složkou jsou zkušenosti.

Představte si člověk, třeba bankovního úředníka, který celý život pracuje jako bankovní úředník. Mohl by mít třeba i jinou práci, třeba i lépe placenou, ale on pracuje jako bankovní úředník. Nechce svůj obor měnit. Proč?

Tento bankovní úředník říká, že když už je v oboru tak dlouho, nebude ho měnit. Má v tomto oboru přeci mnoho zkušeností, takže ví, jak to tam chodí. Náš bankovní úředník sice nemá vysokou školu, ale má zkušenosti — tedy i on má svůj lidský kapitál.

Najednou se však stát rozhodne podpořit „vzdělanostní ekonomiku“ — školství se stane bezplatné a stát začne více a více veřejných peněz pumpovat do „vzdělávání“. Mladí lidé začnou ve velkém studovat — a protože v bankovním sektoru jsou vysoké platy, nejvíce lidí bude studovat bankovnictví. Po pár letech vysoké školy vydají na trh práce ohromné množství potencionálních bankovních úředníků. Co se stane?

Nabídka najednou převýší poptávku. To bude mít za následek pokles ceny — platy bankovních úředníků budou klesat. Tedy alespoň těch bankovních úředníků, kteří přišli z oněch škol. Banka si najednou uvědomí, že vzdělaný, leč nezkušený pracovník je vyjde levněji, než sice méně vzdělaný, ale za to velice zkušený náš starý pan bankovní úředník. Našemu zkušenému pánovi dají tedy výpověď a za nízkou mzdu najmou vzdělané absolventy.

Pan bankovní úředník investoval celý svůj produktivní život do získávání zkušeností v bance — jeho zkušenosti jsou tak velkou investicí, která ve chvíli podpory „vzdělanostní ekonomiky“ přišla vniveč. Jistě, mohl by práci dělat třeba efektivněji a vyvarovat se chybám, které udělají nezkušení absolventi, avšak jeho cena je na trhu práce prostě příliš veliká. Absolventi s vyšším vzděláním a nižším platem, než jaký by slušel našemu bankovním úředníkovi jsou v silné výhodě. Jejich nižší cena na trhu práce je totiž způsobena jejich množstvím. To zapříčinil stát, který „podporou vzdělanostní ekonomiky“ z peněz nás všech zaplatil oněm absolventům vzdělání.

Ve výsledku to tedy znamená, že jsme my všichni přispěli zaměstnavatelům na mzdy absolventů vysokých škol.

Podpora vzdělanostní ekonomiky tak není ničím jiným, než přerozdělení prostředků od starších zaměstnanců k firmám, které zaměstnávají absolventy.

Vzdělání versus zkušenosti

Vzdělání a zkušenosti jsou vzájemnými substituty, stejně jako třeba rohlík a houska. Vzdělaní lidé jsou konkurenty těm bez formálního vzdělání se zkušenostmi, stejně jako jsou výrobci rohlíků konkurenty výrobců housek.

V dnešní době státy neustále volají po tom, že je třeba podporovat „vzdělanostní ekonomiku“ — tedy dotovat vzdělání na úkor zkušeností. My všichni ze svých peněz dotujeme vzdělání, čímž uměle snižujeme jeho cenu na trhu. Zkušenosti jsou tak v nevýhodě a na trhu se velice těžko prosazují. Však to slyšíme všude kolem sebe — zkušení padesátníci, kteří přišli o zaměstnání a nemohou si sehnat práci.

Chceme vzdělanostní ekonomiku?

Článek původně vyšel na Devian.cz