Příliš drahých 7 miliard

Stát se rozhodl za sedm miliard korun znárodnit „desítky tisíc“ pracovních míst. Aneb když to dělá jedinec, je to zločin. Když to dělá kolektiv, je to vládní podpůrný program.

Ludmila Müllerová, ministryněWikipedia

Stát se pouští do boje s nezaměstnaností . V plánu má sedm bodů za sedm miliard.

Desítky tisíc lidí si má najít nové zaměstnání. Rekvalifikace, dotace na pracovní místa a další opatření. Slepá cesta.

Drahé

Za prvé: je to celé příliš drahé. 7 miliard je výsledek - kolik ale stojí vydat oněch 7 miliard? Kolik stojí úředníci, kteří vybírají daně? Kteří vymýšlí dané projekty? Kteří je organizují? Kteří je realizují? Kteří kontrolují realizaci?

Každý podobý projekt je již od počátku v mínusu. Každý takový projekt nám může dát méně, než kolik nás stojí v nákladech. Mnohem více peněz musíme lidu vzít, abychom ve výsledku mohli vzít pouhých sedm miliard a rozdat jim je zpátky.

Samozřejmě - pokud nás úředníci něco stojí, pak i peníze dané jim se vrátí zpět do „ekonomiky“. Jde ale o vynucený oběh - pokud by neexistovalo jejich pracovní místo ve státní sféře, pokud by nebylo nutné jej financovat, nebylo by nutné na něj vybírat daně, nebylo by nutné jejich práci financovat z povinnosti.

Pokud by na něj nebylo nutné vybírat peníze z povinnosti, dané peníze by zůstaly v kapse nám všem - my bychom rozhodli, za co bychom chtěli ony peníze utratit, v jakých sférách ekonomiky by dané peníze měly udělat další krok v oběhu. Úředníci by samozřejmě našli své místo v těch částech ekonomiky, které by tímto nenuceným oběhem vznikly či by se díky tomuto rozvinuly.

Pokud by oni úředníci byli financováni z dobrovolného oběhu, znamenalo by to, že by uspokojovali něčí potřeby. Pomáhali by někomu zlepšit jeho vlastní blahobyt, páchali by hospodářský růst.

A hospodářský růst je mnohem lepší formou hledání uplatnění pro nezaměstnané, než jakýkoliv státní program, který růst dusí.

Dražší

Až 24 tisíc korun měsíčně po dobu celého roku dostanou zaměstnavatelé za každého nově přijatého mladého zaměstnance do 30 let z evidence úřadu práce. Celkem by se tak jen tato část podpory mohla vyšplhat až na 288 tisíc korun za rok.

Hospodářský růst a pokrok se také vyznačuje poklesem cen. Právě díky poklesu cen se stávají další a další statky či služby přístupné širším vrstvám obyvatel, které si tak mohou uspokojovat mnohem více potřeb a žít lepší život.

Pokud je tedy příliš drahé v nějakých oblastech ve stávajících odvětvích vytvořit pracovní místo, neznamená to, že máme jeho vznik dotovat - právě naopak!

Znamená to, že dané místo není třeba. Znamená to, že je třeba změna, inovace. Dotováním starého a zjevně nepotřebného změnu nepřineseme. Jediným výsledkem bude prodlužování agonie, kdy se po skončení dotačního programu budou všichni „hrozně divit“, jak to, že vzrostla nezaměstnanost čerstvých třicátníků.

Je to to samé, jako by stát dotoval výrobu bezdotykových telefonů, neboť jejich výroba je dnes příliš drahá. Je to absurdní, ale nějakou záhadou se tato logika zdá mnoha lidem u pracovních míst zcela správná.

Všelidové pokrytectví

Je zde ale zároveň vidět ohromná míra pokrytectví, která zasahuje ohromnou skupinu lidí. Jde o ty, kteří nadávají na nehorázné miliardáře, kteří na dotacích „rozkrádají rozpočet“, ale když jde o dotaci třeba jejich pracovního místa, jsou schopni se o ni hádat do morku kostí. Že jde o to samé?

Ale prosím vás - oni jsou pracující/odboráři/železničáři/zemědělci/zdravotníci/učitelé/chudí, ti výjimeční, kteří si zaslouží být financováni z vašich peněz bez vašeho souhlasu. Na rozdíl od těch zlých miliardářů.

Aneb když to dělá jedinec, je to zločin. Když to dělá kolektiv, je to vládní podpůrný program.

Zestátnění zaměstnání

Když si zákazníci nechtějí koupit jejich práci, je to chyba zákazníků. Stát musí zákazníky obrat a jejich místo zafinancovat nuceně.

Ve výsledku zde v podobných dotacích nejde o nic jiného, než o státem vyplácenou mzdu. Dotovaní pracovníci již nejsou zaměstnanci soukromého sektoru, ale sektoru státního.

Stát to přímo nedeklaruje. Nepodepisujete smlouvu se státem, ale stát zde z pozice moci vytváří takové podmínky, kdy vznikají pouze taková místa, jaké si státní aparát přeje. Jde o novou formu znárodňování, která je o to nebezpečnější, že rozpoznat ji je mnohem těžší.

Všichni ti, kteří tvrdí, jak je státní sektor osekáván a likvidován, jsou buď slepí, nebo záměrně klamou. Státní aparát nám tu roste přímo před očima.

Zneužití pozice

Všechny státní programy a dotace jsou samozřejmě k dispozici státní personální agentuře zvané Úřad práce. Tato státní personální agentura tím získává oproti své konkurenci - soukromým agenturám - nekalou výhodu: financování od nás ode všech, a co je ještě absurdnější, včetně svých konkurentů.

Rozvoj mnohdy mnohem efektivnějších soukromých agentur je tak potlačován na úkor neefektivního státního molochu, který i přes miliardové podpory ze strany státu, z peněz nás všech, má mnohem menší úspěšnost při hledání uplatnění pro své klienty.

Nejdražší

Takže když si to shrneme:

1. velmi draze vybereme z kapes lidí třeba 15 - 20 miliard,
2. čímž zabráníme vzniku chtěných pracovních míst a podnikatelských příležitosti,
3. abychom z nich 7 miliard vzali, zaplatili z nich vznik pracovních míst, která již nemají v současné době uplatnění (a namísto nich měla vzniknout ta nová místa a příležitosti),
4. pomocí čehož dosáhneme ještě vyššího zvýhodnění státní personální agentury oproti těm soukromým,
5. čímž zhoršíme možnost nalezení nového uplatnění pro další nezaměstnané.

A nazveme to bojem s nezaměstnaností.

Štípněte mě.

Článek původně vyšel na Devian.cz.