Strašák jménem inflace

Inflace — nutnost? Je malá inflace „zdravá“? Pojďme se na ní podívat blíže — o inflaci od A do Z.

Nenajdeme rafinovanější a spolehlivější prostředek k rozvrácení základů společnosti, než je zkažení měny. - John Maynard Keynes

Co je to inflace?

Když se koukneme do mnohých novinových komentářů k inflaci, tak politici a další komentátoři probírají změny cen ropy, drahých kovů, vývoje kurzu a další různé změny. Hledají však příčiny inflace tam, kde nejsou.

Co je to totiž inflace? Mnoho lidí si představí zdražení. To je však také důsledek inflace. A také to není tak úplně.

Zdražení je totiž jednoduše ztráta kupní síly peněz. Jednoduše řečeno si za peníze najednou nekoupím tolik, co dříve. Jak k tomu ale došlo? Kdo to zavinil?

Zavinila to inflace. A inflace, to je jednoduše jev, kdy v hospodářství obíhá více peněz, než kolik jich je poptáváno. Inflace je znehodnocení peněz provedené snížením vzácnosti peněz.

Inflace dnes vzniká poměrně jednoduše. Komerční banky u sebe drží pouze částečné rezervy, tedy jen určitou část vkladů svých klientů. V ČR je v současné době určena míra minimálních rezerv na 2 %, avšak obvykle banky drží něco přes 10 % rezerv. Kdyby si tedy všichni klienti všech bank šli najednou vybrat své peníze, banky by z momentu na moment zkrachovali.

Když si tedy vy do banky vložíte třeba 1000 korun, banky si nechá v trezorech stovku a 900 korun půjčí na úrok. Z vaší tisícovky udělal skoro dva tisíce.

I když uznávám, toto vysvětlení není zcela přesné. Banky své povinné rezervy drží na účtech centrální banky, kde se (alespoň u nás) úročí (u nás sazbou 0,75 %).

Takto se do oběhu dostává větší množství peněz. Na tom by však ještě nebylo nic tak moc zlého…

Centrální banka a inflace

… kdyby tady nebyla centrální banka. V našich končinách je to Česká národní banka (ČNB) a v eurozóně ECB (Evropská centrální banka). Tyto centrální banky mají státem určený monopol na emisi peněz — jsou tedy institucemi, které jediné mohou tisknout nové peníze a ty dávat do oběhu.

Centrální banky — jelikož jsou jediným „nabízejícím peněz“ určují hodnotu peněz (jejich cenu). Dělají tak pomocí úrokové míry — která je v současné době  kolem 1 %.

K čemu ta cena?

Představte si, že si chce stát půjčit na financování svého schodku 100 miliard korun. Vydá dluhopisy v celkové hodnotě 100 miliard s úrokem cca 6 % a nabídne je na finančním trhu.

Dluhopisy státu jsou „ručené“ budoucími daňovými výnosy státu. Jelikož tedy každý z nás ručíme za státní dluhopisy, jsou tyto dluhopisy velice důvěryhodné.

Banky rády zainvestují do těchto dluhopisů. Když ale peníze rozpůjčovali, kde na to vzít?

V tuto chvíli banky zajdou do centrální banky. Tam ji poprosí o sto miliard korun a centrální banka zajde do státní tiskárny cenin a nechá tam vytisknout sto miliard nových korun. I když pravda — dnes to spíše někdo jen „naťuká do počítače“ a peníze tak „přičte“ bankám na účet.

Centrální banka peníze samozřejmě jen tak nerozdává — ona je půjčuje. A půjčuje je právě za tu „cenu peněz“, tedy za úrok. V současné době je ten úrok kolem 1 % (viz výše).

Zde menší vsuvka — s tím půjčováním a rozdáváním to není zas tak úplně pravda. Japonská centrální banka třeba několik let peníze půjčovala bezúročně.

Banky si tak vezmou nových sto miliard a za 6 % úrok je půjčí státu. Z tohoto výnosu pak budou splácet 1 % jako úroky centrální bance, zbytek jí jde do kapsy.

Ona cena peněz je poměrně důležitá. Centrální banka je jakousi „zásobou likvidity“. Banky mohou dnes de facto neomezeně půjčovat, centrální banka jim peníze natiskne. Jen úrok, za který si peníze nakonec půjčíte vy (nebo vaše firma) bude nakonec vždy větší, než za jaký si ty peníze půjčila sama banka.

Jakmile mají banky k dispozici de facto neomezeně peněz, nedělá jim problém financovat jakékoliv investice. Zapůjčitelné fondy (o kterých jsme zde psali již několikrát) jsou de facto neomezené.

Ve výsledku to však znamená jediné — my všichni ze svých peněz financujeme všechny investice, platíme za všechna pracovní místa, která vznikla „díky inflaci“, platíme za všechny statky, které se vyrábí „díky inflaci“, a to aniž bychom jich nějak využívali či je požadovali. Dokonce se můžeme tvrdě stavět proti oněm investicím, nesouhlasit s oněmi statky, ale i tak si je platíme. Pomocí inflace, pomocí ztráty kupní síly našich peněz. Dle jazyka některých je to vlastně vrchol solidarity, protože se my všichni skládáme na práci někoho třetího.

Inflační investice

Jestliže jsou zapůjčitelné fondy uměle nafouknuty novými penězi, tedy inflací, dochází k dalšímu jevu. Čím více peněz je v oběhu, tím méně jsou vzácné a tím nižší je jejich cena, tedy tím „levnější“ je peníze získat.

Půjčky jsou tedy levné, avšak stejně tak je nízko i zhodnocení různých spořících účtů (není divu, že mnohé sotva pokrývají inflaci). Lidé tak málo spoří a radši peníze spotřebovávají, nakupují, dokud mohou — čím vyšší je inflace, tím rychleji lidé peníze utrácí, protože tím rychleji lidem hodnota peněz „utíká pod prsty“.

Čím méně však lidé spoří, tím méně reálných úspor tvoří zapůjčitelné fondy a tím více inflačních peněz do zapůjčitelných fondů pumpují banky (včetně té centrální). „Úspory“ nejsou reálné, avšak půjčky jsou levné — firmy si dále a dále půjčují na budoucí investice v očekávání vyšších zisků.

Proč však očekávají vyšší zisky?

Odpovědi jsou dvě. První je pomocí omezeného sběru informací. Podnikatelé nesledují vše, co se na všech trzích dá koupit. Proto je vede vyšší utrácení lidí k domněnce, že se zvýšila poptávka (či poptávané množství) po tom, co zrovna oni vyrábějí/prodávají. Vypadá to, že investice do nových výrobních prostředků se vyplatí, a tak investují — a proč ne, když půjčky jsou levné.

Druhá odpověď je skryta v kapitálové struktuře — i když ono jde de facto o to samé, jen z jiného pohledu.

Vyšší míra utrácení a zároveň — na první pohled — veliká zásoba hodnoty v zapůjčitelných fondech vede lidi k domněnce, že došlo k vyššímu reálnému růstu, než ve skutečnosti došlo. Pokud lidé spoří, spoří do budoucna na něco. Omezují svoji nynější spotřebu z toho důvodu, aby mohli spotřebovávat v budoucnosti.Očekává se tedy trojúhelník s delším časovým horizontem, ale zároveň s vyšší celkovou hodnotou výstupu, než jaká je ve skutečnosti. Přepona se prostě očekává delší, než jaká je ve skutečnosti, spotřeba však také roste. Na trhu vzniká bublina, protože se nám celý trojúhelník trhá.

Investice a výroby, které jsou v čase „navíc“ jsou investicemi špatnými, založenými na nereálných předpokladech. Vždy je jen otázkou času, než se na to přijde.

Tyto špatné investice jsou oněmi inflačními investicemi, které jsme zaplatili my všichni ze svých kapes, ale které ve skutečnosti nikdo nechce. Tyto investice však znamenají náklady a peníze, které se v těchto investicích utopí jsou pravými pilíři krize.

Je jedno, jestli jde o špatné investice na trhu realit či o machinace na finančních trzích. Jednoduše řečeno jde o to, že peněz je takový nadbytek, že už nikdo neví co s nimi, a tak je všichni investují do všeho. I do podivných finančních machinací, do špatných hypoték a podobně. To vše z jednoduchého důvodu - peníze časem ztrácí hodnotu a tak je třeba je rychle někam „strčit“, aby se zhodnocovali.

Zde opět malá vsuvka — v dnešní krizi to nejsou spekulanti a „nefunkční finanční trh“, kdo způsobil krizi. To je naopak důsledek krize — pravá příčina je skryta opět v systému centrálního bankovnictví, v inflaci.

Pravá cena peněz?

Jaká je ale pravá cena peněz? Jaká úroková míra je ta správná?

Odpověď nikdo jednotlivě nezná. A nezná ji ani guvernér centrální banky. Důvod je jednoduchý — informace jsou na trhu rozptýleny. Každý pro sebe poptává různé množství peněz, vždy záleží na situaci jedince, na jeho motivaci a jeho preferencích. Každý jednotlivě vytváří tržní cenu peněz.

Nikdo není schopen shromáždit všechny tyto informace z trhu — a když už je sežene, jsou tyto informace stejnak neaktuální, neboť „lidé se mění“ — lidské preference a lidská motivace se u každého jednotlivce neustále mění. U někoho více, u někoho méně, ale mění.

Teprve srážkou jednotlivých lidí a konkurencí jednotlivých lidských „subjektivních cen“ se postupně vytváří cena tržní. V systému centrálního bankovnictví však ona „konkurence preferencí“ schází.

Centrální bankovnictví ve výsledku trpí všemi neduhy čehokoliv, co je centrálně řízeno či plánováno. Situace u peněz je stejná, jako situace třeba u rohlíků či u plánování zásobování banánů v centrálně řízeném hospodářství. Centrální systémy právě selhávají hlavně na tom, že nejsou schopny zachytit všechny signály na trhu. Stejně tak je tomu i u centrálního bankovnictví, které vždy budou vytvářet přebytek či nedostatek „peněz na trhu“.

Politika, kterou však dnes drtivá většina centrálních bank uplatňuje se však nazývá „inflačním cílením“. Jmenuje se to sice trochu jinak, ale nejde o nic jiného, než o „centrální plán produkce peněz“, kdy se automaticky počítá s přebytkem,tedy s tím, že centrální banka není schopna se řídit trhem.

Pokud vezmeme v potaz všechno to, co inflace způsobuje, (tak alespoň já) docházím k názoru, že inflace je zlo. Inflační cílení je tak de facto dávkováním zla tak, aby mohlo působit delší dobu, než způsobí katastrofu.

Koláčové podobenství

Na závěr článku takové menší podobenství. Představte si, že máte koláč. Silný koláč s velkou a tlustou dávkou slaďoučkého tvarohu. To jest hodnota (kvalita) — množství tvarohu. Velikost toho koláče je kvantita — množství peněz v oběhu. Čím menší je koláč, tím větší je vrstva tvarohu na každém jeho kousku (tím větší je hodnota každé „bankovky“).

Představme si, že velikost koláče se nemění. Hustota tvarohu je tak stále stejná. V tomto koláči máme rozinky. Každá z těchto rozinek představuje statek či službu, kterou si můžeme za peníze koupit. Rozinky zabírají na koláči různé místo — některé zabírají místo větší, některé menší. Tedy: některé statky a služby jsou dražší, některé levnější. Čím více rozinek je však v koláči a čím větší jsou ony rozinky (čím větší je technologický pokrok), tím méně místa je v koláči pro jednotlivou rozinku.

Rozinky bojují o své místo v koláči. Každá rozinka chce pro sebe co největší pohodlí, a tak konkurence ty nejhorší rozinky vyhání z koláče ven. Avšak i tak se v koláči objevují stále nové a nové rozinky, které jsou stále „lepší a lepší“. Místo pro každou rozinku je tak stále menší a menší.

Tedy v přirozeném světě je celková hodnota peněz neměnná, množství také ne. Statky a služby, které si na trhu můžeme koupit bojují o svoji cenu. Lidská invence je však neustálá a tak statků a služeb je stále více a více — důsledkem toho je, žehodnota peněz roste, protože si za ně mohu koupit stále více a více. Tedy na jednom kousku koláče mám stále více a více rozinek. To, co je nepotřebné a jen zbytečně plýtvá zdroji (a kapitálem) je z „boje o peníze“ (z trhu) vytlačeno, aby uvolnilo kapitál a zdroje pro rozinky nové. To je ekologické, neb jde o šetření zdrojů — přírody a životního prostředí.

Co však dělá centrální banka? Centrální banka koláč pokaždé vezme a trochu ho uplácává. Tedy zvětšuje velikost koláče. Jelikož však tvarohu je stále stejně, na jednom kousku koláče máme nyní méně tvarohu. A také méně rozinek. Špatné a nekonkurenceschopné rozinky na koláči vydrží déle a brzdí tak nové rozinky, kterým neuvolňují prostor a prostředky. Zároveň s tím jsou však na koláči některé rozinky až příliš dlouho, a ty se nám tak kazí.

Koláč se tak kvůli hnusným rozinkám stává hnusnějším a hnusnějším. Až… ho jednou budeme muset vyhodit a udělat koláč nový. Nový tvaroh je ale sakra drahý.

Dámy a pánové, co vychází z koláčového podobenství? V přirozeném světě dochází kdeflaci, která je i „ekologická“. V centrálně plánovaném světě dochází k inflaci, která více zatěžuje přírodní prostředí, je „neekologická“.

V dalším článku se zaměříme na vliv inflace na lidskou morálku a chování společnosti.

Článek původně vyšel na Devian.cz

Edit: Článek na Devian.cz již nenajdete. Mám totiž dostatek soudnosti na to, abych uznal, že je to skutečný blábol. I mistr tesař se utne a omlouvám se za váš čas.