Stát jako brzda rozvoje

Může stát „vyrobit bohatství“? Abychom si na tuto otázku odpověděli, musíme si nejdříve položit otázku: „kde stát bere peníze pro fungování svého aparátu?“

Odpověď je však jednoduchá, stát se financuje tím, že si od nás bere peníze skrze daně. Tedy stát funguje díky našim penězům. Nějaké peníze nám vezme, zaplatí z nich úředníky, policisty a další a my pak „čerpáme služby“, které nám stát prostřednictvím těchto lidí dává.

Spousta lidí, „ekonomů“ a politiků říká, že stát by měl do našich peněz dát co nejvíce peněz, aby nás všechny udělal bohatší. Tvrdí, že nám dají peníze, my je pak utratíme, díky tomu vydělají výrobci, kteří lépe zaplatí své zaměstnance… a tak dále. A tak že stát „vyrobí“ bohatství.[1]

To je však jen „A“. Když řekneme „A“, musíme říci i „B“ – tedy když chce stát dát peníze do našich kapes, kde ty peníze vezme?

Ano, bude to opět v našich kapsách. Platíme totiž daně, jak jsme si řekli výše. Za každou službu si platíme – a to buď dnes, nebo v budoucnu, pokud stát platí své výdaje pomocí zadlužování. Stát tedy nevyrobí bohatství, ale maximálně jej přerozdělí – na jednom místě peníze vezme, aby je druhému dal.

Já
Já

Koukněte na tabulku. Pokud rozhodujete o penězích pro sebe, vždy budete rozhodovat tak, abyste si jich užili co nejvíce a nejlépe. Jde přeci o vás!

Pokud však rozhodujete o cizích penězích pro cizí lidi, které neznáte, je vám de facto jedno, co se s penězi stane. Nejde o vaše peníze, vás se rozhodnutí nedotkne, nejde však ani o peníze pro vás, vy se obohatit nemůžete.

V takovéto pozici je de facto každý státní úředník. Státním úředníkům nezáleží na tom, kam jdou vaše peníze. Státní úředník tak nikdy o vašich penězích nemůže rozhodnout lépe, než-li vy sami. Státní úředník vás tak nikdy nemůže obohatit, ba dokonce naopak – státní úředník nás o vaše peníze připraví jejich neúčelným vynaložením. Třeba zaplacením cyklostezky, jejíž 1 kilometr stál tolik, co 1 kilometr silnice první třídy.[2]

Čím více prostředků státu svěříme, tím hůře s nimi bude naloženo. Stejně jako s penězi stát bude nakládat s „kontrolou soukromého podnikání“, s investicemi a dalšími aktivitami. Konkrétní státní úředník totiž nikdy nemá zájem na zisku. Je mu jedno, jak státní aktivity dopadnou.

Stát není ten, kdo vytváří bohatství. Stát ho ani „obyčejně“ nepřerozděluje. Stát je ten, kdo nás o naše bohatství připravuje, ten kdo brzdí rozvoj. Nedovoluje nám dávat své prostředky tam, kam chceme a nutí nás je utápět tam, kam by je nikdo nikdy nedal.

Pokud stále pochybujete o tom, že stát je ta brzda rozvoje, můžeme se kouknout na pár praktických příkladů.

Nemusíme chodit daleko – stačí jít do Německa. To bylo po 2. světové válce rozděleno na východ a západ. Na východě bylo socialistické řízení, na západě fungoval tržní systém. Po sjednocení to bylo právě ono „západní“ Německo, kdo musel na východě investovat, aby se východní část země alespoň přiblížila úrovni západu.

Dále se koukněme třeba na Koreu, kulturně identické dvě země – Severní a Jižní Korea. Zatímco ještě v 50., 60. a 70. letech na tom byla Severní Korea díky dotacím ze SSSR a Číny lépe, než Jižní Korea, v roce 1975 nastal zlom a Jižní Korea tu Severní předčila. Dnes je rozdíl mezi těmito zeměmi markantní, Severní Korea se propadla na úroveň roku 1962, Jižní Korea se řadí k nejrychleji se rozvíjejícím zemím světa.

Výmluvná je výše HDP na jednoho obyvatele v roce 2009 — Jižní Korea: 23 875dolarů. Severní Korea: 1 582 dolarů.

Patnáctkrát nižší produkt na jednoho obyvatele – to je výsledek státního řízení.

[1] Jak píše například Bohuslav Sobotka na http://www.cssd.cz/inews/nazory-a-komentare/chystane-rozpoctove-skrty-poskodi-ekonomiku

[2] Viz cyklostezka v Pražských Vysočanech — http://www.reflex.cz/clanek/stary-reflex-tema-reflexu-top-tema/36084/nejdrazsi-cyklostezka-sveta.html