Buďme progresivní!

Chceme progresivní zdanění? Co je to vlastně ona progrese? Něco o daních a základech matematiky. Proč je „progrese“, kterou chce třeba ČSSD vlastně dvojím zdaněním?

Článek vyšel původně na Devian.cz

Určitě to zná každý, kdo si kupoval byt: plakáty od developerů s lákavými nabídkami „cena již od XY tisíc za metr čtvereční!“.

Představte si byt, o výměře třeba 50 metrů. Cena za tento byt je určena na výši 40 tisíc/metr čtvereční. Nyní si představme ten samý  byt, na stejném místě, se stejným výhledem… jen by jeho velikost byla 60 metrů. Abstrahujme nyní od všemožných i nemožných aspektů, které ovlivňují ceny bytů, předpokládejme, že jde o identický byt — jen je jeden o 10 metrů větší. Cena za ten větší je však nastavena na 50 tisíc/metr čtvereční.

Přijde vám to nesmyslné? Vždyť jde o naprosto identické byty, liší se jen velikostí! Jejich tržní cena (za metr čtvereční) je přeci stejná, proč ten druhý stojí více (v ceně za metr čtvereční), když tak či tak bude v celku dražší?

Vždyť první byt by stál 2 000 000 Kč, druhý by stál 2 400 000 Kč. Při vyšší ceně bude však byt v druhém případě stát 3 000 000 Kč, tedy o 600 000 Kč více, než kolik by stál v prvním případě. Proč? Jde přeci o identické byty, na stejném místě, se stejným výhledem. Není v nich jeden jediný rozdíl, jejich tržní cena by měla být stejná!

Najdou se však i lidé, kteří by v tomto případě říkali, že ten druhý byt má mít vyšší cenu za metr čtvereční. Vždyť ten druhý byt je větší, má být přeci i dražší!Takto by argumentovali.

Tento argument je však neplatný, větší byt by byl dražší již ze své podstaty — cena je za jeden metr čtvereční, čím větší byt, tím větší cena. Je to logické!

Super-progrese

Cena bytů je progresivní - vždy bude větší byt stát více peněz, protože cena celého bytu se odvíjí od ceny za metr čtvereční. Model, který jsme si ukázali — že u většího bytu je cena za metr čtvereční vyšší — tedy není „pouhou“ progresí. Je to model, který je super-progresivní.

De-facto všechny ceny jsou progresivní — vždy se totiž násobí cena za jednotku X množství jednotek. Jestliže jeden rohlík stojí 1 Kč, deset rohlíků bude stát 10 Kč. Jestliže jedno mléko stojí 15 Kč, deset mlék bude stát 150 Kč. Cena rohlíků i mlék je progresivní. S množstvím odebíraných mlék či rohlíků roste i jejich celková cena.Super-progrese bychom dosáhli pouze tím, že bychom za určité kupované množství nastavili „kvantitativní přirážku“, jakýsi „poplatek za množství“.

Tedy kdybychom určili, že za 10 mlék je přirážka 10 Kč, dostáváme se do modelusuper-progrese. Obchodník tím dává lidem najevo, že víc, jak deset najednou nakoupených mlék nehodlá tolerovat.

Progresivní daně

Z daných závěrů je jasné, že jakákoliv daň (třeba z příjmu), která je určená procentem z nějakého základu je progresivní. Neexistuje rovná daň, pokud je daňová sazba procentuální. S vyšším příjmem se zvyšuje množství zaplacených peněz, tedy máme zde onu progresi — násobíme daňovou sazbu X příjem (například 0,15 X 10 000, nebo 0,15 X 100 000).

Pokud je tedy — dle mnohých — progresivní zdanění formou „solidarity“ těch bohatších k těm chudším,stejná daňová sazba je  solidární, protože bohatší vždy zaplatí více, než chudší.

Co když ale někdo chce, aby k vyšším příjmům byli dané také vyšší procentuální daňové sazby? Pak se dostáváme do modelu super-progrese, kdy k množství přijímaných (vydělávaných, získávaných peněz) se přidává kvantitativní přirážka, tedy stát tím říká, že více, jak určité množství vydělaných peněz nehodlá tolerovat.

Je jedno, zda-li je ona kvantitativní přirážka v absolutním či procentuálním vyjádření — takový nejprimitivnější model výpočtu progresivní daně se mění z:

daňová sazba (v %) X příjem

na model super-progresivní:

(daňová sazba (v %) X příjem) + kvantitativní přirážka

kdy pro kvantitativní přirážku v procentuálním vyjádření (což je nejrozšířenější model) platí:

(daňová sazba (v %) X příjem) + (kvantitativní přirážka (v %) X příjem)

Všimněme si velké podobnosti obou částí vzorce. V první části vzorce zdaňujeme příjem jako takový — tedy uvalujeme daň na samotný příjem, na to, že si člověk vydělal peníze. V druhé části vzorce zdaňujeme to, jaké množství peněz tvoří onen příjem, tedy celková „kvantitativní přirážka“ je zdaněním množství peněz, které onen příjem tvoří. Docházíme tak k tomuto modelu:

(daň za příjem (v %) X příjem) + (daň za velikost příjmu (v %) X příjem)

Onen super-progresivní model je tedy skrytým dvojím zdaněním jednoho příjmu. Jednou je zdanění za samotnou možnost příjmu, po druhé je zdanění za velikost příjmu.

Chci progresivní daň

Nechci nikoho pokutovat za to, kolik si vydělává. Stát tím totiž říká, aby si lidé vydělávali jen do určitého množství peněz, tedy aby v oné první části vzorce zaplatili co nejméně. Stát tedy (slovy socialistů) pobízí lidi k „nižší solidaritě“. A to já nechci.

Nemohu však volat ani po rovné dani. Když nastavíme rovnou daň na částku (třeba) 2 000Kč/měsíc, jak k tomu přijdou chudí lidé?

Je přeci správné brát lidem co nejméně jejich peněz. Proto mi přijde jednoduchá progresivní daň s jednou (ideálně nízkou) daňovou sazbou tím nejefektivnějším a „nejspravedlivějším“ řešením daňového systému. Samozřejmě ve spojení s minimem výjimek (ideálně s žádnými). Systém by měl být logicky co nejjednodušší.

Nechci příjmy zdaňovat na dvakrát, na třikrát či dokonce až na čtyřikrát (když k tomu přidáváme platbu za zdravotní, sociální a další, bůh ví, na kolikrát zdaňujeme příjem). Chci, aby lidé měli co nejvíce jimi vydělaných peněz, aby mohli svobodně rozhodovat o tom, jak naloží s plody jejich práce. Proto nikdy nemohu se super-progresivní daní, kterou chtěla u nás zavést třeba ČSSD, KDU-ČSL či Věci Veřejné, souhlasit.

P.S.: Samozřejmě, že solidarita bez dobrovolnosti neexistuje. Chtěl jsem však přiblížit argumenty i zastáncům „super-progresivní daně“.

Více zajímavých věcí o daních si můžete přečíst i ve starším článku Dopady vyšších daní.