Maska

Muž byl vysoký. Hodně vysoký. Vyšší než většina lidí, které si dokážete představit. Ruce měl svalnaté a celé potetované.

Černé obrazce se mu omotávaly okolo rukou jako hadi. Působilo to, jako by se snažili svého majitele chránit, co to jen půjde. Pro vnějšího pozorovatele jeho zjev působil ale o to děsivěji. Nebyl to totiž najednou on sám, kdo působil děsivě, měl ještě pomocníky, kteří ho chránili. Na sobě měl červenou bederní roušku a v pravé ruce svíral kopí delší než celé jeho tělo. Když procházel lesem, bylo tam větší ticho než kdykoliv jindy. Rozhlížel se okolo svýma tmavýma očima, jako kdyby něco v křovinách hledal. Sám ale moc dobře věděl, že tam nic a nikdo nebude. Pro jistotu to ale stejně dělal vždycky. Bosé nohy došlapovaly na zem bez jediného zvuku. Na to, jak byl muž mohutný, se zdála jeho tichá chůze až nepřirozená. Ticho v lese bylo napjaté k prasknutí, jako kdyby se každou chvíli mělo něco odehrát.

            Zastavil se na mýtině uprostřed lesa. Na takové té mýtině ze snů, kde má tráva barvu zelenější než kdekoliv jinde.

            Uprostřed té mýtiny stál Strom. Vyšší než všechny ostatní stromy v lese, s korunou, jejíž vršek vypadal, jako že se dotýká nebes. Tady na té mýtině to bylo jediné místo v lese, kde bylo to napjaté ticho přerušeno. Ptáci v koruně začali štěbetat jako o závod. Muž měl vždycky pocit, že musí být Strom snad složený jen z nich. Ptáci i Strom si mohli dovolit ono napjaté ticho přerušit. Muž se zavřenýma očima šel po jemné trávě a poslouchal štěbetání ptáků, které znělo jako skladba od toho nejmelodičtějšího orchestru, který svět stvořil. Listy Stromu se kymácely ve větru a šustily jako tichý tón v pozadí. Muž se posadil ke kořenům Stromu a opřel se o kmen. V tu ránu ptačí zpěv utichl. Okolo se ale rozprostřel jiný typ ticha než ten, který ovládal les předtím. Tohle bylo bezpečné ticho, které nemohlo narušit nic jiného a nikdo jiný než sám jeho majitel. Dlouhou chvíli takto seděl s hlavou opřenou o kmen s kopím položeným na klíně. Čím dál tím více se nořil do svého vnitřního klidu a užíval si tento moment odpočinku. Věděl, že tady je v bezpečí. Jediné, co nepatrně narušovalo to nastalé ticho, které ho obklopovalo, bylo občasné svědění jeho tváře z neustálého nošení Masky. Věděl ale, že to brzy přejde. Jeho Maska byla Maskou bojovníka, Maskou, kterou nikdo jiný v jeho zemi nemohl mít. A přesto by si někdy přál, aby ji neměl. Někdy by si dokonce přál, aby mohl být jeden z Rebelů, většinou se mu ale naštěstí povedlo ony myšlenky vyhnat z hlavy. Dnes ale kdesi v koutku hlavy už od rána přemýšlel, že by si ji zase po desítkách let rád sundal. Jen na pár vteřin, jen tady a teď v bezpečí. Jen tady, kde ho nikdo jiný neuvidí. Snažil se na tyto myšlenky nebrat ohled, když šel na tradiční pochůzku do lesa. Dokonce si myslel, že je zahnal zpátky do toho koutku hlavy, odkud vzešly, ale pak se najednou objevil tady. Tady na tom místě, kde byl naposledy několik desítek let zpátky. Tehdy, když si naposledy Masku sundal.

            Dnes si přeci jen tedy Masku sundal. Porušil tím všechny zákony této země. V tu ránu ticho okolo přehlušilo jiné o dost hustější ticho, které by neprolomil ani ten nejhlasitější tón. Jako muž sám by plul středem mýdlové bubliny, která stoupala vzhůru k nebesům. Jako by s jeho celým tělem někdo mrštil zády o tu nejtvrdší zeď, kterou si dokážete představit, pak mu na chvilku vyndal plíce z těla a vymáčkl z nich všechno, co tam ještě potom zbylo. Měl ten pocit občas i docela rád. A to ho děsilo.

            Porušil jedno z hlavních pravidel světa a sundal si Masku. Vždy, když ji držel v ruce, překonával nutkání tuhle jemnou a křehkou skořápku, která ovládala celý jeho život zahodit a rozdupat. Tuhle tenkou vrstvu papíru, kterou by zničil během pár vteřin, kdyby chtěl. Byl to ten nejdrsnější adrenalinový sport. Jen tak na ni bez hlesu zírat, přicházet o kyslík v plicích a snažit se ovládnout a neodmrštit ji stranou. Tohle byl bod mezi životem a smrtí. Něco jako stát na jedné noze na střeše obrovského paneláku a rozhodovat se, jestli skočíte dolů nebo ne. On si tím trénoval svou vůli, ale také to vycházelo z toho nejniternějšího zoufalství. Z potřeby dotýkat se ostří nože.

            V tu ránu ale začala Maska v jeho rukou hořet. Naprosto ho to vyděsilo, tohle se mu ještě nikdy nestalo. Vzduch vyražený z plic se tam navrátil a on se začal dusit kouřem, který vycházel z Masky a z jeho hořících rukou. Věděl, že není jiné cesty, než si ji nandat na tvář zpět a věřit tomu, že tím požár uhasí. Šílený strach lomcoval celým jeho tělem a krev v jeho žilách pálila, jako kdyby mu v nich koloval rozžhavený tekutý kov.

            Jakmile si ale Masku nandal na tvář, cítil, že mu ji spaluje, hořela mu kůže na tváři i ruce a ticho okolo něj houstlo společně s kouřem, který se linul z míst, kde před chvílí stála lidská postava. Oheň se šířil do jeho útrob. On se ani nezmohl na to snažit se Masku si sundat hořícíma rukama z tváře. Věděl, že už je všechno jeho počínání zbytečné Jen běhal pomateně okolo a hořel.

V tu ránu se vzbudil, triko propocené, dýchající tak rychle, jako kdyby právě běžel maraton. Automaticky si sáhl na tvář a dech se mu zklidnil. Maska byla na svém místě, při pohledu na své ruce si ale všiml, že mu přes noc zčernaly, jako kdyby si je potřel uhlem.