Symfonie noční tramvaje

V jedoucí tramvaji skrze zamlžená okna, jsou vidět rozpité slzy na tváři. Hoří jako plameny ohně v černočerné tmě. Hoří, hoří a hoří. Její bledé tváře připomínají papír. Chtěl bych na ně napsat krví, že mám svět moc rád. Protiřečím si? Asi ano. Ale na tom nesejde, na ničem nesejde. Ze světa čiší láska, jemná a čistá harmonie. Prostě krása. Po ulici chodí lidé, mají rozpité tváře, zahloubaní, kráčí v temnotě svých myšlenek. Lidé jsou krásní. Voda. Život je jako řeka, je jen na tobě, jestli tě odnese, nebo půjdeš proti proudu. Poplaveš proti těm plamenům. Poplaveš pryč. Skrze hořící slzy spatříš tu krásu světa, tu krásu noci, tu krásu ošklivosti, tu krásu lidí. Jedoucí cyklista na růžovém kole se zatavil. Vlály mu vlasy. Jako plameny v koupelně. Jako plameny v zrcadle. Je to jen klam. Oči jsou vstupem do duše. Cyklista v nich měl stín. Vlastně i krásu. Záleží na úhlu. Záleží na úhlu pohledu. Já se díval skrze sklo. Zahlédl mě. V jeho očích stála hořící kamna, kniha deštivých básniček, podzimní den, temný kouř z kafe a plamínek třešňové cigarety. Zacinkal na zvonek a rozjel se. Vedle mě seděla slečna. Na roztržených silonkách měla kapky bláta. Jen tak se tam postupně rozpíjely. Slečna se smála. Asi měla za sebou hezký den. Taky jsem se usmál. Slzy zmizely jako rosa při prvním letním slunci. V temnotě se zaleskly hvězdy.

„Věříš na hvězdy? Věříš na konec světa?“ Svět vznikl z Nic. Z Nic velkého jako hlavička špendlíku. Může zase takhle rychle zmizet? To by bylo fajn. Nic by lusklo a všechno by to vtáhlo do sebe. Dovnitř. „Všichni bychom byli to stejný, hehe.“ Jednou jsem natrhal sedmikrásky, v tom žlutém středu se zračila vůně. Slyšel jsem ji. Slyšel jsem tu vůni zapáchajícího ticha. Kapky rosy jí stékaly po tvářích. Po tvářích bledých jako papír. Jako papírové lístky sedmikrásky. A já jsem běžel a zpíval. Běžel jsem polem a vdechoval jsem tu vůni. Tu vůni sena. Tu vůni nebes. Tu vůni temnoty. Prostě všeho. Naslouchal jsem jemnému vrnění vesmíru a smíchu hvězd ve vakuu. A vychutnával jsem si chuť radosti, štěstí a krásného smutku. Slané slzy mi stékaly po tvářích. Nesetřel jsem je. Chtěl jsem jen uvěřit. Pouliční lampa zablikala a zhasla. Zůstal jsem tam sám s temnotou. Ale stále jsem tomu nevěřil. Roztáhl jsem ruce a myšlenkou ostrou jako ocelový nůž jsem tu temnotu prořízl. Petrolejová lampa se znovu rozsvítila. Tentokrát mnohem silněji. Žluté světlo mě prudce zasáhlo do očí. Už jsem tomu dokázal uvěřit. Sedmikrásky jsou kouzelné. Voněly mi na stole ještě hodně dlouho poté, co jsem je natrhal. Věneček, který jsem z nich upletl jsem nasadil na střechu tramvaje. Když jsem se koženou sandálou zasekl za zábradlí, slečna v tramvaji se na mne znovu usmála. Jednu sedmikrásku jsem přilepil na sklo a vyhoupl jsem se nahoru. Se smíchem jsem se rozhlédl po světě. Krvavým perem jsem napsal na jeho bledou tvář, že ho mám moc rád. V hořících slzách se krev brzy rozpila a začala tvořit obrazce. Ale já už jsem to věděl. V klidu jsem položil věnec na střechu, a když lampa znovu zhasla, vdechl jsem vůni temnoty.