28.3. 2009 Vzbudili jsme se ještě před osmou.
Dopoledne jedeme do Delhi vyzkoušet další ze sportů, a to golf. Je to tady za babku, tak proč to nezkusit. Já zastávám názor, že zkusit se má vše. Skoro. Evča s Járou jsou už zkušení, mají za sebou již několik hodin s osobním trenérem.
Klub vypadá docela zachovale. Půjčujeme si golfovou hůl, padesát míčků, Marek sjednává trenéra a míříme na odpaliště. Přeci jen to nemůžu zkusit sama, nevím, co a jak. Jsme úplní začátečníci, golfem nepoznamenaní. Pan trenér je docela sympaťák, šteluje nás do správné pozice. Jen správně uchopit hůl je hotová maturita. Překvapuje mě, na kolik věcí musí člověk myslet, než odpálí míček. Musím vypadat směšně, vyšpulený zadek, pokrčená kolena, chce se mi smát, ale všichni kolem mě taky špulí. Mára vypadá extra vtipně, při každém pohledu na něj se mi chtělo strašně a nahlas smát, ale pssst... Pak si pohlídat jednu ruku nataženou, druhou pokrčenou, vytočit bok a pak prásk do míčku…no není to žádná sranda, potím se jak kůň. V telce to vypadá mnohem jednodušeji. Je to fakt věda.
Myslím, že z těch padesáti míčků jsem zhruba správně odpálila tři. Asi dvacetkrát jsem se do míčku vůbec nestrefila, aspoň jsem si ušetřila odpaly. Co bych pro pobavení Marka neudělala. Chechtal si mi, opičák jeden. Ostatní jsem úspěšně odpálila technikou kutululů po zemi. Cha cha. Tak přirozený golfový talent evidentně postrádám.
Vaňousci nás pozvali na oběd, Jára uvařil výbornou polévku a pak jsme si pošmákli na rizotu. No a abychom nezakrněli, šli jsme si zahrát tenis, kde jsme se tak trochu fyzicky zničili. Pak jsme pokračovali garden party ku příležitosti narozenin Hromenáčkových fenek. Holky dostaly ohrané tenisáky, jimiž jsme nechtíc zastínili ostatní prezenty. Pak se servírovalo grilované kuřecí masíčko, kebab, salát, meloun… a celkově jsme se měli báječně, nakonec nás na oslavě bylo asi čtrnáct.
V nejlepším se má skončit. Vyrazili jsme domů, a já jsem opět chytla raptus z indické dopravy, lidé jezdí mimo pruhy, předjíždí zleva, prejíždí z pruhu do pruhu bez blinkru, troubí jak blázni, jezdí se zapnutými dálkovými světly,…no děs běs. Jsme rádi, že jsme doma živí a zdraví jen s odřeným zrcátkem. Kvalifikace Formule1 Máru zaměstnala zhruba na hodinu, mezitím se strhla bouřka, takový vichr, že jsme museli pozavírat všechna okna a dveře. Spadlo pár kapek, několikrát se blýsklo a bylo po všem.
Naši sousedi se stěhují. Dělají venku pěkný povyk, je deset večer. Pak se strhává hádka, kdy na sebe vzájmeně ječí a hádají se, o co jiného než o peníze. Marek je zvědavý jak Keliška, a tak vše pozoruje kukátkem zpoza dvěří. Hádka je opravdu docela drsná a tak otevírám dveře a ptám se, je-li možno tady mít večer o víkendu trochu klidu. „Jistě, pardon“, omluvají se a jdou se hádat za dveře, což na hladinu decibelů nemá prakticky žádný vliv… Aby toho jídla dnes nebylo málo, bude ze mě za chvíli váleček, tak jsme si dali vynikající tvarohový nadýchaný koláč. Je takový pěnový, nevím k čemu to přirovnat, ale snědli jsme jej celý. To se nám bude dobře usínat s desertem v bříšku J
