Polibek jako úplatek?

18.1.2010 Asi to pro mnohé bude pořádné překvapení, když řeknu, že mi je v Indii zima. Vážně, nekecám.

Sedíme zachumlaní doma pod dekami, sem tam se nám kouří od pusy a lijeme do sebe litry horkého čaje. Neexistuje tady totiž žádný komfort v podobě vytápění, jako v Česku. Takže máme uvnitř bytu něco kolem jedenácti stupňů. Brrrr. Vlastníme jedna olejová kamínka značky DeLonghi, která vytopí místnost za 3hodiny na patnáct stupňů. A tak z domu utíkáme někam jinam se ohřát.

Dnes  jsem se šla ohřát na čaj s Manoelou, mou úžasnou brazilskou kamarádkou, do našeho oblíbeného podniku Mocca coffee. Sice jsem se neohřála, uvnitř bylo odhadem patnáct stupňů, seděli jsme nad čajem v bundě a kolem nás chodila obsluha v čepicích, zato jsem si vyslechla úžasnou indickou historku.

V Indii neplatí žádné mezinárodní řidičáky. V Indii platí jen ty indické. Získat jej je velice jednoduché. Pro Inda. Dipti se mi svěřila, že má řidičák, ale neumí řídit. Prý jestli ji to naučím!? Nicméně pro cizince získání řidičského průkazu je úkol nesnadný. Nejenže člověka ochudí o nějaké tři tisíce rupií, ale ještě k tomu, oproti místnímu obyvatelstvu, jej to stojí pevné nervy, co se týče byrokracie a času, kdy cizinec musí prokázat schopnost ovládat vozidlo. To vše vede k tomu, že většina expatů má buď mezinárodní průkaz anebo  oprávnění z domovské země, v obou případech dokumenty v Indii neplatné.  

Manoela se vydala autem do banky. Po cestě zpátky ji zmerčil policista a gestem poručil, ať si zajede

na kraj silnice. Manu stáhla okénko a už tušila, že to nebude bezproblémový den. Ještě musím předeslat, že Manu je velice sympatická dívka, oku mužů lahodící tváře i postavy. Policista s úsměvem na tváři požádal o dokumenty. I jala se Manu předstírat, že dokumenty urputně hledá. Mezitím získávala čas na vymyšlení plánu s názvem „Jak ven z této zatracené šlamastyky“. Jediné, co ji však napadlo bylo šlápnout na plyn a ujet, což se při husté dopravě nejevilo jako ideální nápad, policista by ji klidně doběhl. Nevinně tedy podala veřejnému činiteli brazilský řidičák a pas. Čekala, co bude.V koutku duše doufala, že snad by zabrala role „hloupé bílé holky“, která přeci nevěděla, že nemůže jezdit v Indii na brazilský řidičák. Její dokumenty byly řádně prolustrovány a policistovi vysvětlena poloha země jménem Brazil. I tak policeman dží zakroutil nesouhlasně hlavou, zafuněl a řekl, že to není indický dokument. On chce indický dokument. Manu začal v hlavě zvonit alarm. „Policeman dží, ale to je platný řidičák. Na ten já normálně jezdím a nikdy s tím nebyl problém.“ Opět se ozvalo nesouhlasné zamručení a dží tvrdohlavě požadoval indické papíry. „Snad bych ho mohla uplatit“, blesklo Manu hlavou. V tu chvíli ale zjstila, že platila v obchodě zeleninu a že v peněžence zůstala jen tisícirupiová bankovka. „Tumu teda nedám“, řekla si a čekala, co bude. Jen se bezelstně na prostředníka dodržování zákonů usmála a řekla, že teda neví, jak se tahle situace bude řešit.

Najednou se policista sklonil a strčil hlavu do okénka. Natočil tvář a s pohledem plným očekávání se se slovem „kiss“ dotkl tváře. „Nekecej“, vypadlo ze mě. „Neříkej, žes mu dala pusu!“ Manu mě naprosto ohromila svou bystrou myslí. Nevím, co bych dělala já, možná bych mu tu pusu dala, co já vím!? Manu mu ji vlastně dala nedala. Dotkla se dvěmi prsty rtů a pak mu tuhle pusu na prstech vlepila na rameno se slovy „tohle je brazilská pusa“. Nadmíru spokojený policista to vzal jako pokutu (či úplatek) a rozzářený  nechal Manu jet a ještě jí zamával.

P.S.: Nedávno se pár mých postřehů o Indii octilo v rozhlasovém pořadu "Až na konec světa" na ČR Olomouc, tak koho by zajímalo mé dvoudílné vyprávění, přikládám webovou adresu. Jako bonus na všechny, kdo vydrží poslouchat, čeká bonus v podobě mých přežbleptů a přeřeků…http://www.rozhlas.cz/radionaprani/archiv/?p_po=3944