Indický půlmaraton 2

Už je to tak dávno, co jsem napsala ten první díl maratonského běhu v New Delhi, že už si pomalu nepamatuji, co jsem v něm vlastně psala.

Fandíme Márovi na trati

 A ještě více dávno tomu je, co jsme běh běželi. Každopádně se jedná o zážitek, který se už asi v našem životě opakovat nebude.

Tak abych vám nastínila, jak to bylo dál. Sluníčko se snažilo dostat své paprsky přes každodenní indicky zimní smog, nicméně jsem pořád klepala kosu, od pusy se mi kouřilo. V duchu jsem myslela na Marka, jak se sebou musí zápasit. On a běh. Pořád tomu snad ani nevěřím, že to doběhne. I když, on je palice dubová a když si něco usmyslí… A tentokrát si usmyslel, že po měsíci tréninku ten půlmaratón prostě uběhne. Basta. Šlus. Tečka. Právě je asi hodinu na trati...snad to přežije. A za chvili poběžím já, i když jen sedm kilometrů, Manu, Dana, Vlaďka, Vikram a jeho kamarád, jehož jméno si nejsem schopna zapamatovat.

„Hele, na co to tam ti lidi stojí?“, ptám se holek. Zvětšující se chumel lidí kolem dvou stolů postavených na rádoby trávníku neuniká mé zvědavosti. Stoupám si na špičky, abych před ty lidi viděla.“ Jééé! To chci taky!“ a za půl hodiny mi už bubák maluje na tvář barvičkami indickou trikoloru. Třeba si mě vybere kamera a budu v indické televizi. Mezitím se Indové snaží předběhnout koho půjde, žduchají do sebe, dostávám nespočetněkrát loktem do podžebří a já rozdávám šťouchance na oplátku, šlapou si i mně po nohách, hlavně aby byli na řadě první. Typická indická kompetitivní povaha. Manu a Vlaďka jsou másla, nechaly si pomalovat jen rameno.

 Náš sedmikilometrový běh bude brzy odstartován. Přemisťujeme se do ohrazeného prostoru, připadám si jak dobytče jdoucí na porážku. „To je ale divné“, přemýšlím nahlas. Proč jsou tady ti lidi s těmi transparenty? Ti mají jít na řadu přeci až za námi, aby nezdržovali. Nebyla by to Indie, kdyby mě každý den něco nepřekvapilo svou nelogičností. Představte si, že tito „běžci“, nebo přesněji chodci, se účastnili stejného závodu, jako my. Akorát, že byli vypuštěni před námi a pak to dopadlo, jak to dopadlo. Byl z toho boj.

A závod byl odstartován. Poznali jsme to jen proto, že se pohnula masa lidí vpřed. Trvalo nám asi deset minut, než jsme proběhli startovním prostorem! No proběhli… Ono se ani běžet nedalo. Patnáct centimetrů od mého nosu mám čísi hlavu, jejíž vlasy mě lechtají na obličeji a zezadu mi někdo mi funí na krk. Stejně hustá situace je vpravo i vlevo. „Aůůů!“, někdo mi šlápl zezadu na patu, sjel mi po ní podrážkou a odřel mi kůži. Postupujeme šnečím tempem. „Jauvajs! Ta noha byla taky moje!“, skučím s jistojistě rozdrceným palcem. „Uf, loktem do břicha, to je moc příjemné“, nešetřím ironií. Ale už mě ti lidi tady štvou. Všichni se pletou, mačkají a hlavně neběží!!! „Co se to proboha děje!“ Dyť je to BĚH! Tak běžte! Baba jedna přede mnou mně štípla, tak jsem ji zatáhla za cop.  

Najednou se celé procesi několika set lidí úplně zastavuje. Tvoří se ohromný lidský špunt. Teď už chápu proč. Velice logicky postavili několik desítek metrů za startem podium,. Tam je kámen úrazu. Stojí tam totiž indická hvězda, hrdina Bollywoodu, herec jménem Shahrukh Khan.  Pro Indy je to polobůh a tak se u pódia zastavují, vytahují foťáky, mávají na „Sharuka“, pořvávají na něj, někteří brečí štěstím, že jej viděli na vlastní oči a tak je z toho šílený zmatek, ze kterého není úniku. Úpím a nadávám si, že jsem netrénovala víc a nepřihlásila se s Markem na ten půlmaratón. Půlmaratonci totiž kolem Shahrukh Khana neběželi…