Ano.Běželi bosky nebo v ponožkách.

 Po prvotním prodíraní se davem účastníků sedmikilometrového běhu  jsme se s Manu konečně dostaly k běhu. Tedy spíše pobíhání. Kličkovaly jsme mezi účastníky jak myši. Pletli se nám do cesty chodci, skupinky s transparenty, ale i diváci. Já razila cestu a Manu mě věrně následovala.

bez bot to jde taky

Nasadila jsem vražedné tempo s vyhlídkou toho, že překonáme ten nejhorší špunt a pak si už poběžíme po svém. Bylo tak vražedné, že jsem po dvou kilometrech málem oddělala Manu. Byla bledá, nemohla popadnou dech, sípala a do toho vzlykala, že už nemůže a že ji strašlivě píchá v boku a asi na místě zahyne.  Tak jsme pomalu, ale jistě splynuly s tempem pomalu se sunoucího davu.

Alespoň jsem měla čas si jednotlivce vcelku pozorně prohlédnout. Běžci byli mladí, staří, tmavě černé pleti přes mléčně čokoládovou k vybělené pleti postižené vitiligem, chudí, bohatí, sluhové či služky před sebou tlačící kočáry s ratolestmi svých páníčků. Kluk před námi běžel bosky, ten vedle nás v pohorkách, ale dorazil mě Ind, který si běžel jen v bílých ponožkách. Outfity by také stály za zmínku svým spektrem táhnoucí se od teplákových souprav z osmdesátých let a méně přes upnuté šortky a do nich zastrčené košile či trička, špinavé silonové a samozřejmě nepadnoucí kalhoty, ke značkovým sportovním soupravám a riflím. Ano, některé účastnice, a nebylo jich málo, „bežely“  v sárí.

Organizačně byl běh na indické poměry docela zvládnutý, dokonce kolem trati  postavili rehydratačn

í stanice s pitím. Davy diváků povzbuzovaly dav běžců, do toho řvaly reproduktory s indickou hudbou a na podiích tancovali v divokém rytmu tanečníci. Do konce zbývá pár posledních desítek metrů, to už na nás mává Marek a probíhá spolu námi cílem a v tu ránu nás tahají jakési ruce na podium a ocitáme se dva metry nad zemí v obklíčení tanečníků, kteří nás povzbuzují k tanci.  Manu ožila a začala za ryku obecenstva tančit, já samo sebou nezůstala pozadu, Marek se ujal role fotografa. Určitě budeme v televizi J.

Jdeme do vyhrazeného prostoru a Mara si vyzvedává medaili za uběhnutý půlmaratón. Je to borec, uběhl jej pod dvě hodiny. Mise splněna, Marek se stal hrdinou nejen dnešního dne a jak se na tak úspěšný den patří, oslavili jsme jej v restauraci Fridays vynikajícím jídlem.

 O dva dny později mi zvoní telefon. Neznámé číslo. Váhám, zda hovor přijmout. Většinou volají z reklamních agentur, nabízejí různé produkty a služby a člověk se jen diví, kde vzali jeho telefonní číslo. Jelikož mám dobrou náladu, telefon zvedám a z druhého konce se ozývá: „Ahoj, tady T.J.“ T.J. je američanka, co vystudovala žurnalistiku a vdala se do Indie. Nevadilo by ti se mnou udělat po telefonu interview do časopisu pro expaty?“ Jasně že nevadilo a samozřejmě může použít tu naši fotku ze závodu. Poskytuji jí pár postřehů a o dva měsíce později mi Manu mává před nosem časopisem, kde se křenící  já, Manu a Marek vyjímáme přes půlku stránky. Začínám mít pocit, že mě je pro medicínu škoda.