31.3.+1.4. 2009 Není téměř dne, aby mě, nás, tady něco nepřekvapilo.
Dnes je to pošta. Maminka mi poslala poštou remosku, jelikož není příliš běžné mít v indické domácnosti troubu. Takže není kde upéct kuře, zapéct těstoviny nebo upéct koláč. Jenoduše nám trouba chybí. Byla jsem varována, že balík z ČR třeba nedošel vůbec, i když byl pojištěný, anebo jde čtvrt roku. Jsem optimista a věřím, že mezitím indický poštovní systém udělal nějaký krok vpřed.
Prd. Remosku jsme neměli ani po měsíci, ani po měsíci a půl. Mamka vystopovala, že balík je už měsíc někde v Indii. Už jsem se začala po dvou a půl měsících smiřovat s tím, že drahocený balík nedostaneme. Ale pak se to ve mně vzbouřilo "Proč bych jim měla nechávat balík, kde je remoska, směsi na chleba, koření?! To teda ne! Jdu na poštu."
No jo, ale copak já vím, kde tady hledat poštu? Marek mi vyšel vstříc tím, že mi půjčil Dineshe, který mě na poštu zavede a prý mi pomůže balík vystopovat. Už tam byl na Markovu prosbu několikrát, ale bez výsledku, vymlouval se, že tam nikdo nebyl, já osobně jej podezírám, že se na to vybodnul. Nasedám do auta, ale Dinesh jde pěšky, je to prý kousek, v Galerii! To teda nevím, kde tam je pošta! Galerii mám přece prošmejděnou!
Vede mě dozadu komplexu. Kam jde? Vždyť tam nic takového není, tam je akorát knihkupectví a drogerie…a najednou zmizel kdesi v útrobách vybydleného obchodu bez dveří. Počkat, ono to není vybydlené, jsou tam lidé a balíky. No fakt, tady je pošta! Ale nikdy bych netušila, že bude vypadat takhle. Hm, tak to už chápu, jestli ten balík nedorazí.
Postrkuji Dineshe, ať se zeptá, kde ten náš balík je. Rozhlížím se kolem sebe. Na zemi se kromě bláta a prachu válí změť papírů, balíků, dopisů…to by mě zajímalo, jak se tady v "tom" může někdo vyznat. Počítač tady nemají, všechno napsané na umouněných papírech.
Obracíme se na bezzubého olysalého dědka v (kdysi bílé) košili a kalhotech asi století nepraných. Umí trošku anglicky. Sedí za stolkem, na něm haldy jakýchsi pápírů a v ruce žmoulá ohlodanou a oslintanou tužku… Ptám se, Dinesh překládá, kde je můj balík a ukazuji mu číslo naší zásilky. Není, ukazuje mi dásně. Ale když přijdu zítra, tak mi ho jistojistě dá. Haha. To si ze mě dělá, děděk plesnivá, legraci. Ne, já ho chci teď hned! Ten balík je v Indii už dva měsíce, tak kde je? Něco udělej, zjisti, kde je. Já ho chci. Rozčiluji se, apríla je přece až zítra, tak ať si ze mě nedělá srandu. Dinesh už ani nepřekládá. Nestíhá. Dědek se ke mně otočil zády a ještě předtím se mě zeptal,proč nemluvím hindi.
Prostě mě poslouchat nebude.Tak to neměl…Jsem rudá vzteky. Ty padouchu jeden, dej sem ten balík!Moje výhružné vrčení nemá efektu. Ukázal mi prstem, stále ke mně otočený zády, na vedlejší vchod. Oddupala jsem vztekle vedle s tím, že nevím, co tam mám jako dělat. Jsem u mezinárodní „přepážky“. Klidným hlasem jim vysvětluji, co potřebuji, oba dva pošťáci kroutí hlavami, neví jak mi pomoci. Jak to že neví? Od toho tady přeci jsou! Nebo ne? Nakonec jednoho z nich napadne mi dát nějaké telefonní číslo na poštu v Delhi. Odcházím znechucená a vzteklá jak už dlouho ne.
Po cestě domů volám na poštu v Delhi, kde mi potvrdili, že balík je někde na poště. Ale že si mám zavolat ještě na jiné číslo a domluvit se tam. Na tom jiném čísle mi řekli, ať si zavolám ještě na další číslo. No a na tom posledním to nikdo nebral. To je peklo. Nezbývá mi, než zavolat zítra.
Jen co jsem se druhý den probudila, měla jsem na mysli jen balík. Jenže v Indii se před desátou nepracuje. Jdu do práce a celý den se mi honí v hlavě balík, balík, balík. Hned jak mám volno, volám tam. "Jojo, tys volala včera že?, ozývá se z druhého konce telefonu. "Ano balík tady máme, ale musí se počkat. Buď vám ho doručíme zítra, nebo za týden." Ptám se, od čeho to závisí. No prý na tom, jestli je to jednoduchá zásilka, nebo ne. "Tak to už jste snad měli dva měsíce na to, to zjistit ne??? No tak děkuji." Ne, to není možné tohleto... To je hodně trapný sen. Neboli každodenní indická realita. Nevěřím, že ten balík někdy dostaneme…
