Další den jsme se zregenerovali ayurvédskou celotělovou masáží. Hodina slasti. Nicméně nás ani nenapadlo se zeptat, zdali se pak máme kde osprchovat a smýt ze sebe masážní oleje.
Shatabdi
A tak jsme se mastní (ano i vlasy jsme měli mastné), lesknoucí a vonící nastoupili do vlaku. Oba jsme vypadali jak Vinckové. Cestovali jsme vlakem jménem Šatabdi a trvalo to něco málo přes čtyři hodiny. České dráhy by se mohly učit. Byť trošku starší, byl čistější a pohodlnější než smradlavá a upatlaná kupé v Česku. Bylo si kam dát nohy, sedačky, byť koženkové, byly mnohem pohodlnější a prostornější, než na co jsme zvyklí u ČD. Je mi za ně vlastně i hanba, protože co se kvality i kvantity služeb týče, nesahají těm indickým ani po kotníky. Jediné, co bych indickým drahám vytkla, je klimatizace. Chudák Marek drkotal celou cestu zubama, byť bylo venku třicet, protože měl na sobě jen kraťasy a mikinu. Já jsem je již předem podezřívala a tak jsem si hověla v riflích a mikině.
Asi třicet minut poté, co jsme se rozjeli, podotýkám na čas, donesli nám horkou polévku. Rajskou.
V kelímku. Ještě se z ní kouřilo. Za dalších dvacet minut nám donesli tácek s jídlem. Bylo toho na něm docela dost. Jakýsi toast, dokonce si pasažér mohl vybrat, zda dá přednost vegetariánskému či masovému, zelenina a mastné placky puree a ještě cosi sladkého. Ani jsem to všechno nesnědla.
Spokojeně jsem si četla knihu, když tu se začaly rozdávat termosky s kávou či čajem. Kdo co chtěl. To už jsem vůči indickým drahám začla mít dosti silné sympatie. Doma jsem vlakem jezdila do Prahy a zpět téměř každý weekend. A co si pamatuji, tak s ČD jsem si mohla být téměř jistá, že budu stát celé tři hodiny v narvané uličce a nikdy nedorazím včas. Nedej bože jet o zkouškovém ráno na zkoušku. Jednou se mi stalo, že jsem přišla na zkoušku o hodinu později. Holt vlak z Moskvy měl zpoždění. Za to přeci dráhy nemůžou. No tak abych se vrátila k Indii.
S plným žaludkem jsem se uvelebila, že si ještě chvilku pospím, než dorazíme do Gurgaonu. Už jsme za sebou měli téměř polovinu cesty, když tu najednou stevard před nás klade další tác s jídlem. Hlavním. Placky roti se zeleninovou či masovou směsí. No tak to už do sebe fakt nenatlačím. Jen jsem si párkrát zobla. Uf. Za dalších dvacet minut donesli další polévku. Stejnou. Tu už jsme odmítli. Vypozorovali jsme, že Indové všecko snědli. Nikomu nic nezbylo, nic se nevyhodilo a žádné jídlo neodmítli. Za dalších dvacet minut nám donesli dezert. Zmrzlinu. To už na nás bylo opravdu dost. I zmrzlinu jsme odmítli. Nevěřícně s Márou kroutíme hlavami…J To je péče o zákazníka! Ještě pár takových cest vlakem a můžeme si zaplatit odtučňovací kůru v lázních Bludov…
