Pan Binod podruhé

Marek s Narindrem, nasim ridicemmisa

15.10.2008 Marek si domluvil odvoz do práce až na devět hodin, včerejší večer byl přece jen trošku náročnější. Dobře jsme se vyspali. Venku pekelně fouká, profukuje celý byt.Je mi ještě pořád trošku šoufl. V noci jsem nakrmila rybičky a možná i krokodýly v indické kanalizaci. Volá dcera od Neelemy a ptá se, jestli je vše spraveno. Ještě trochu teče jeden záchod, takže peníze pan Binod nedostane, dokud to nebude v pořádku úplně. Prý ho pošle zítra ráno. Ale o dvacet minut později zvoní zvonek a pan Binod, mimochodem opět špinavý jak to prase, smradlavý, si přišel na neohlášenou návštěvu a cpe se do bytu zkontrolovat záchod. Jenže já za deset minut odcházím! Jedeme totiž na MCI, mám mokré vlasy a oblékám se. Vysvětluji mu, že jdu pryč. Nemá to na něj skoro žádný efekt, zase volám Dineše, ať ho vypakuje a řekne mi, co zase chce, protože nevypadá, že by to chtěl spravit a jen zastavuje vodu, takže další dva dny nesmíme záchod používat. To je mi nějaké divné… no a to už slyším zvuk mého fénu, mě trefí šlak! On si pustil můj fén a zkouší si foukat vlasy! To se mi zdá, ne? Smrad smradlavej. Těma špinavýma pazourama mi matlá po mém fénu! Už mě začíná hodně lézt na nervy. A to si ještě, špinavec, sednul bez dovolení na sedačku a seděl si tam jak pán. (Včera jsem ji po něm vyčistila baktericidním přípravkem). Přemýšlím, jak mu říct, ať vypadne, červ jeden. Nevím, jak se to řekne v hindi. To už naštěstí zvoní Narinder a jedeme do kanceláře. No a pán Binod si sedá do našeho auta, ať ho svezeme. Toto fakt nerozdýchám. On se ani nezeptal, jestli ho svezu! Socka jedna sockovatá. Zuby má červenohnědé od betelového listí. Je to pěkné svinstvo, ale hodně lidí si tady na těch alkaloidech ujíždí. Vysedá na křižovatce, ani neděkuje a já už ho nechci nikdy vidět, jen co dodělá ten zatracenej záchod. V kanceláři je nějaká nová tvář. Aha, nový kolega J.K. Je to příjemný chlapík s dobrou angličtinou. S Markem jedeme do New Delhi na Indickou Lékařskou Komoru (MCI). Provoz je relativně slabý, to co jsme včera jeli přes hodinu, nyní prosvištíme za dvacet minut. Trochu bloudíme, město je rozdělené na sektory. Hledáme sektor osm a ptáme se kluka u cesty, který zrovna jí na zemi oběd, kolem něj hejno much, které má i v jídle. Evidentně mu ale chutná. Ten se k nám znechuceně a beze slova otočil zády a prostě nám neporadí. Narinder se směje a my s Markem nevěřícně kroutíme hlavou. Voláme na MCI, recepční vysvětluje, kam máme jet. Prý je to růžová budova. Haha. Kam se jen člověk koukne, je růžová budova, to byla opravdu rada nad zlato. Nakonec jsme to našli, musíme se zapsat u vchodu, jméno, adresu, snad i číslo auta! Pouští nás dovnitř, tam se koná znovu zapisování do knihy. Pán se hned představuje, jmenuje s Babla a je ze západního Bengali. Pak jdeme za panem Kanaya, se kterým jsme mluvili po telefonu. Úředníček, ne moc příjemného vzezření s naprosto odpuzujícím smíchem nám nabízí čaj s mlékem. Marek odmítá, vymlouvá se na alergii a tím ho patrně urazil. Já tedy piji tu sladkou břečku, přece jen od něj něco potřebuji. Doufám, že se z toho nápoje nepo… Vysvětluje nám zbytečně, co už víme, s ničím nám nepomáhá a ještě k tomu je arogantní. Namyšlenec. Patrně nám musí ukázat, že tady „bílej“ nic nezmůže. Takže jedeme s nepořízenou zpět a já jdu za Buvanem s prosíkem, on má ty diplomatické vlohy a také kontakty a škemrám, ať někam zavolá a pomůže mi, že už konečně chci pracovat a nechci

být žena v domácnosti. Ať se prý nebojím, rád pomůže. Na pátek si sjednávám schůzku do Artemis Hospital, která je ještě o třídu výše, než Paras. Ovšem nečekám, že by tam zrovna na mě čekali s otevřenou náručí. Marek má v kanceláři novou hračku, je to tiskárna se scannerem a faxem v jednom. Musím si koupit nový telefon, nefunguje jak má. Začínám mít pocit, že to není Indií, ale že já mám špatnou karmu. Večer si opět vaříme dietní brambory, já jsem asi prolezlá ze špitálu všema možnýma bacilama, mně nic neschází, ale Mára má pochroumanou trávicí soustavu. Takže s ním držím basu. Hrnec jsme nechali vychladnout, ať to nedáváme do lednice teplé. A je to tady zase. Ty mrchy jedny z rodu „Formicidae“, se opět pustili během té krátké chvíle do našeho jídla, co měl Marek i na zítra. Rezignuji. Letí to do koše, co se dá dělat.