Nerýpej se v tom nose!

9.7.2009 Jsou to sice drobnosti, ale právě tohle charakterizuje dennodenní Indii. 

Respektive jsou to střípky z běžného dne, které doplňují tu mozaiku našeho života v asijské zemi, která je tak kulturně a myšlenkově vzdálena středoevropskému státu. Třeba jen to, že mě zdraví ochranka pokaždé když kolem nich projdu, třeba i dvacetkrát denně, a to „Hello sir“ (Dobrý den, pane). Vůbec jim nevadí, že jsem nositelka genů XX, ne XY. Stejně tak žebráci na mě kolikrát volají „Gora“, místo rodově správného „Goree“. Prostě mě šoupnou do mužského rodu a nijak je to netrápí, proč taky. Indové mají na práci něco jiného. Nechci všechny škatulkovat, ale jen popisuji to, co denně vidím.

Není výjimkou, když se s vámi někdo baví a zároveň se rýpe v nose a loví tam bůh ví co anebo, v tom „lepším“ případě se škrábe v rozkroku anebo na či v zadku. Je to takový fenomén. Ovšem nejvíce bodují, když vám dotyčný právě se škrábající a rýpající podává tou inkriminovanou rukou třeba lístek na parkování či reklamní  letáky. A to si raději odmýšlím situace, kdy si kupujeme nějaké jídlo. Byli jsme v Ambience mall a přesně tahle situace vyburcovala Marka k hlasitému protestu. „Ne! Nesahej mi na ten lístek! NEEEE! Fuj, teď ses rýpal na kulách!“ Ještě než se chlapík stihnul lístku dotknout, Markova ruka vystřelila a lístek ukořistila.

Našemu chápání je toto chování naprosto vzdáleno, přijde nám to nechutné. Jasně, každý se někdy potřebuje poškrábat, ale veřejně… Nuž co už. My jsme tady na návštěvě a musíme to holt akceptovat jako součást zdejší kultury. Stejně jako to jejich plivání a chrchlání, ale to bych se už opakovala.

Další věc, která mě naprosto fascinuje se týká zpívání. Indická hudba nám Evropanům zní hodně exoticky a já, byť mám hudební sluch a chodila jsem devět let  do hudební školy, nerozeznám melodii v tradiční indické hudbě. Vážně ne. Mají tam totiž spoustu „kudrlinek“, které mi spíše ten hlavní motiv ruší. Nicméně, melodii písničky pravděpodobně mají, jelikož si je lidé zpívají. Venku a hlasitě. Na záchodě, v obchodě, na úřadu, v nemocnici…a teď jsme u toho. Zpívají si i lékaři. Onehdy jsem byla u zajímavé a obtížné operace a chirurg si začal normálně zpívat… I anesteziolog se přidal. A tak si na sále spolu chvíli notovali. A na „vatře“(anesteziologický přístroj) se skvěl barevný obrázek nějakého guru s jakýmsi turbanem na hlavě…Hm, to by asi akreditací neprošlo. Stejně jako prsteny,náramky a šňůrky na rukou zdravotníků, včetně chirurgů.

Nedávno byl svátek, nevím jak se jmenuje, ale jde o to, nejen že jsou prázdniny, ale dívky váží na zápěstí svých bratrů a bratranců pestrobarevné šňůrky zdobené plastem, stříbrem, i zlatem. A s tímhle pak chodí do práce, dokonce s tím i operují.

A ještě jedna věc mě pobavila. Moc mě mrzí moje neduchapřítomnost, prostě jsem nevytáhla foťák dostatečně rychle, když si to kolem mě šlapal na kole klučina. Proplétal se mezi auty v ranní špičce, kdy všichni spěchají do práce. Na nosiči za sebou vezl dva obrovské kvádry ledu. Jen se zmíním o aktuální teplotě, která ráno šplhá na třicet stupňů, prašných neupravených cestách a hustém smradlavém vzduchu naplněným výfukovými plyny. Nevím, co pak s tím ledem dělají, ale jen doufám, že to pak nebudu mít  v nějakém chlazeném nápoji nebo zmrzlině.