14.3. Kamkoliv s Markem přijdeme, budíme pozornost.
Qutub Minarja
Někdy na nás lidé prostě jen civí, někteří civí s otevřenou pusou, jiní se usmějí, nebo chtějí peníze. Musíme se s tím tady naučit žít, jsme jiní. Oba blonďáci s modrýma očima vei změti Indů, od těch černočerných po ty vybělené. Většinou se snažím ty pohledy, kdy si vás „naskenují“ od hlavy k patě, ignorovat, ale někdy mi to příšerně vadí. Vadí mi, když na mě někdo čumí, já se na něj otočím a ten či ta dotyčná, ano, čumí i ženy, čumí dál, aniž by uhnuli pohledem, či brvou nebo se aspoň usmáli. Dovádí mě to sem tam k šílenství a mám chuť zařvat, "Nečum!".
Někdy je to výhoda, třeba v bance. Nemusím čekat, vždycky ke mně přednostně přiběhne nějaký tajtrlík a div mi nohy nelíbá. Ze začátku jsem se cítila trapně, že přece předbíhat se nemá. Ale než sedět půl hodiny na lavičce s Indy, kteří vás přímo rentgenují, a nelžu, opravdu s otevřenou pusou, tak mě pocity trapnosti značně rychle opouští.
Dnešek si jedeme zpestřit na Qutub Minar. Přece jen nejsme takoví nekulturové, abychom ignorovali památky v Delhi. Obzvláště ty, patřící na seznam UNESCO. Nehledě na to, že sem chtěl Marek sám o sobě jet! On, který nerad chodí po památkách! Této příležitosti musíme využít.Qutub Minar je věž. A ne jen tak ledajaká. Je nejvyšší zděnou věží na světě a pochází z dob nadvlády muslimů ve dvanáctém století. Rozdílné vstupné pro Indy a cizince nás jíž nerozhodilo, jen jsme to opět nesouhlasně okomentovali. Platíme tedy zhruba stokát tolik.
Počasí se vyvedlo, až na tu teplotu. Na třicet pět stupňů nejsme zvyklí ani v létě, natož v půlce března. Celý komplex nás
mile překvapil, nejen tím, že je opavdu hezký a zajímavý, ale i docela uklizený, až na pár „schovek“, které páchly po veřejných záchodcích. Věž je vskutku majestátní. Oblíbili si ji jako sídlo i zelení papoušci, jejichž zelená barva s hnědočervenou barvou věže velmi hekzy kontrastuje.
Jelikož se teploty šplhají přes třicítku, považuji za nezbytnost si pořídit plavky. Na Sarojini Nagar, kde se dá sehnat téměř vše, jsme po hodině se ploužení mezi rozpálenými obchůdky naprosto zoufalí. Plavky nemáme, je nám vedro, máme žízeň a plné zuby přelidněných uliček, vlezlých prodavačů nabízejících zaručeně pravé Ray- Ban brýle a kožené italské pásky… V posledním stánku konečně mají docela slušné plavky ne ty s těmi příšernými sukýnkami…a dokonce v barvách švédské vlajky! No nekup to!
Míříme si to, unavení a ulepení, k Vaňkům. Dostáváme napít a k tomu čerstvě upečené dalamánky! Hmm, to je balada. Jára se minul povoláním. Tak nás napadá, že by nebylo od věci si jít zahrát bowling. Připojil se k nám momentálně osamocený Ondra a vyrážíme do Ambi mall do nově otevřeného podniku. Hudba tam řve, že neslyšíme vlastního slova, obsluha pokulhává a nakonec nám přestalo fungovat zařízení na uklízení kuželek. Indy to nechává chladné. Marka ovšem ne. I tak jsme čekali asi čtvrt hodiny. Eva s Járou jsou skoro profíci, já jsem suveréně nejhorší, Marek je na tom o poznání lépe, zachraňuje reputaci naší "rodiny". I tak mě to bavilo. Kupodivu, protože nerada prohrávám. Že bych se konečně posunula ve vývojové linii mé osobnosti dopředu?
Na závěr jsme se odebrali do našeho oblíbeného pivovaru, kde jsme si, jak jinak, dali pivo a německé klobásky se zelím a preclíkem. Tak mě napadá, co si asi o nás kdo pomyslí, když v každém blogu se zmiňuji o nějakém jídle… Jednou to jsou klobásky, podruhé suši a sezamová zmrzlina, po třetí indické jídlo…Ale jak se říká, láska prochází žaludkem a třeba tu Indii nakonec začneme mít opravdu rádi.
http://mouse21.rajce.net/holi,_qutub_minar
