Náš osobní řidič jménem Narinder, část 1.

9.8.2009 Narinder je náš řidič. Začal pro nás pracovat druhý den našeho dobrodružství v Indii. Je to takový tichý chlapík s velmi špatnou angličtinou.

Narinder- ridic

Hubený,  zhruba 178 cm vysoký, plachý s takovým zvláštním obličejem. Dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to, koho, nebo spíš co mi připomíná. Nějakou potvoru, hlodavce, nakonec jsem na to přišla. Krysu. Takové ty oči podšívky. Ale choval se k nám ze začátku slušně. Ráno si vždy přišel pět minut před odjezdem pro klíče a večer nám je po zaparkování auta donesl.

My jsme chování vůči němu pojali píliš po evropsku, takže jsme ho brali jako sobě rovného. Blbci. Nějak nám nedošlo, že jsme v Indii, kde řidič patří mezi tu nižší a nevzdělanou vrstvu, která žije ze dne na den, nemají příliš smyslu pro plánování budoucnosti a nakonec je jim to i jedno. Neumí šetřit peníze, prostě když peníze jsou, tak je rozfrcají, to že nebudou mít za týden co huby, neřeší.

A my troubové, jako slušně vychovaní lidi, jsme mu za všechno děkovali a prosili. „Prosím Narinder odvez mě do kanceláře. Narinder prosím odvez mě do obchodu. Děkuji Narinder, vyzvedni mě prosím ve dvě hodiny...“. Semtam jsme mu koupili dárek pro jeho dceru, někdy tričko, někdy koblihu… On toho začal, pacholek, zanedlouho zneužívat. Začal být ke mně drzý, požadoval více peněz, pak si vymohl nějaké ty extra prázdniny…

Jednou Marek někam služebně odjel a Narinder tehdy pracoval jen pro mě. To se začly dít věci. „Narinder, za pět minut mě vyzvedni u brány, jo? Rozumíš mi?“ Venku čtyřicet stupňů, já čekám na slunku, nikde ani stopa po stínu a čekám pět minut, deset minut, čtvrt hodiny, potím se jak kůň, začínají na mě jít mdloby…Volám mu, kde k sakru je!? „Sorry Misa (blb se ani nenaučil mé jméno, Michaela vyslovit neuměl a „š“ mu taky dělalo problémy, takže mě degradoval na mísu…chjo), jedu pozdě“. „No to jsme si všimla! No nic, nebudu z toho dělat žádnou aféru. Ale příště se již budu zlobit“, říkám mu. Tohle by se Markovi neodvážil udělat ani ve snu. A tahle šňůra nerespektu vůči mě, jako holce, pokračovala dále. On mě měl prostě na háku.

Jeden večer, taky byl Marek někde pracovně, jsme se s Evou vydaly do kina. Řekla jsem Narinderovi, že má teď  zhruba tři hodiny volno, ale ať je na telefonu. Kino jsme si báječně užily, ale skončilo o něco dříve. Volám Narinderovi, ať teda přijede. Z telefonu se ozvalo jakési rozpačité zakńourání, že teď nemůže přijet. „Cože?! Jak nemůžeš přijet?“ Pánové a dámy, on měl tři hodiny na to se někde najíst. Jenže on si bez dovolení vzal naše auto a někam si odjel na večeři! Nehledě na to, že to byla jen má benevolence, že jsem mu neřekla, ať zůstane v garáži v autě, to totiž patří k jejich povinnosti (nejsem vykořisťovatel, ale takhle to tady funguje, byť se nám to zdá bůhví jak divoké a nelidské). Takže jsme musely čekat dalších čtyřicet minut, než se náš vypečený řidič vrátil a vyzvednul nás. Vřelo to ve mně jak blázen a řekla jsem mu, že za to nedostane zaplacený přesčas a jestli se mu to zdá normální, vzít si bez dovolení auto svého šéfa a projet ne ním placený benzín kvůli své večeři a ještě nás nechat čekat tak dlouho. Vždyť je za tuto práci placen!

K povinnostem řidiče opravdu patří čekat někde u auta, netrváme na tom, klidně ať si jde něco koupit nebo na jídlo, ale v okolí, prostě by měl být v dosahu pěti až deseti minut. Včera jsem se zrovna bavila s jedním lékařem a říkal, že normálně mají řidiči volnou neděli jednou za měsíc. Narinder měl dosti často volno sobotu i neděli dohromady, za přesčasy vždy dostal zaplaceno a většinou i něco navíc. Jeho práci bych prostě chtěla mít. Dostal pěkné peníze za téměř nic nedělání. V podstatě nás ráno zavezl do práce a pak z práce, pak mě jednou týdně na hodinu hindi a tancování (na tyto jsem začla chodit až před třemi měsíci), sem tam někam zavezl nějaké firemní dokumenty. Během volného času, kterého měl v pracovní době opravdu habakuk, se válel v autě, chrápal tam (pak tam po něm zbyl pěkný odér) nebo vytlachával s jiným personálem. Telefon mi nezvedával ani na potřetí, ale třeba až na pošesté zazvonění. Co dělal tak důležitého, to mi zůstává záhadou. Zase, Markovi se tohle dělat neopovážil. Přitom si mohl číst, nebo učit angličtinu. Rozhodně to potřeboval, postrádal celkově základy angličtiny, nerozeznal rozdíl mezi zájmeny já a ty a tak mi třeba řekl: You drive me (Ty zavezeš mě)…Prostě úroveň špatná, ale koupil si učebnici a CD s angličtinou. Ocenila jsem jeho pokus o krok vpřed, do té doby, než jsem zjistila, že místo čtení knihy nebo poslouchání anglického CD v autě, když nic nedělal, si vykecával tu svoji nevymáchanou hubu s hlídači.

Kdž jsme někam jeli, nenechal si poradit, několikrát zabloudil, i když mu Marek jasně radil, kam má jdet (na rozdíl od něj se předtím podíval do mapy). Před odletem domů jsem na něj byla už opravdu naštvaná a požádala jsem Marka o přehodnocení našeho řidiče. Ta jeho krysí očka, divná povaha a nerespekt vůči mé osobě mě dovedla do stavu ignorace.  Jeď do Artemis, do Central Park,apodobně. Ovšem pořád v rámci slušnosti, ani jednou jsem na něj nezařvala.

P.S.: jelikož je to dlouhé povídání o našem řidiči, budiž tento na pokračování :-)