Marouš je už v práci a já se mám dnes sejít s Dipti a Pritikou. Volá mi, ale je tady tak špatný signál, že si musíme psát smsky. Nebo spíš můj telefon nefunguje. Vyzvednou mě před dvanáctou v Galerii.
Diptimisa20.10.2008 Marouš je už v práci a já se mám dnes sejít s Dipti a Pritikou. Volá mi, ale je tady tak špatný signál, že si musíme psát smsky. Nebo spíš můj telefon nefunguje. Vyzvednou mě před dvanáctou v Galerii. Jdu pěšky a po cestě na mě asi stokrát zazvoní rikša, jestli nechci svézt. Konečně se můžu projít, dnes si nikdo 10 rupií nevydělá. Je příšerné horko a potím se jak kůň. Kupuji si vodu a sedím na lavce na smluveném místě. Přede mnou leží na zemi pes a chrápe. Pritika a Ditpi mě vyzvedávají, mají svého řidiče a Maruti Suzuki Swift. Jedeme do Mall of India- Ambiance. Pritika tam má rande, byla se u Dipti doma převléct do minisukně, rodiče to nesmí vědět. My tam budeme dělat křoví J Procházíme se po mallu a povídáme si. Pak si dáváme kafe a indický kořeněný čaj, docela mi chutná. Rozebíráme spoustu věcí, od náboženství, prozrazuje na sebe, že hinduistka je jen kvůli rodičům, ale jinak v jejich bohy nevěří. Hodně čte, má docela přehled, což mě mile překvapuje. Na to, že pochází z dosti konzervativní a věřící rodiny, má spoustu kontroverzních a progresivních názorů. Ovšem ty tady moc nahlas říkat nemůže. Opakovaně říká, že je bezva, že jsme se potkaly, protože se mnou se může bavit o věcech, které nemůže říct ani své nejlepší kamarádce, lidi by ji za to pomlouvali a odsoudili. Problém je i v tom, že chodí s klukem, který je o osm let straší a není to její snoubenec. Některé věci a názory jsou prostě v Indii tabu. Nakonec se dostaneme i k Hitlerovi a svastice. Pořád máme o čem brebentit. Moc ji zajímá život v Evropě. Taky hodně čte a tak jdeme do knihkupectví a prstem vybíráme knihy, které bychom si koupily. Ale ne tady, v mallu je to předražené, platí se tady za krásné prostory a klimatizaci. Prý za jednu knihu tady si jich můžu jinde koupit pět. Chce mi ukázat spoustu míst, vzít mě na trh nakupovat a taky mi říká, že ze mě udělá Indku, zabalí mě
do sárí, namaluje mě hennou, na čelo mi nalepí bindi…to teda bude Černoch čumět. Už nám docela vyhládlo a tak si dáváme „idli“, což jsou rýžové placičky s kokosovým chutney a ještě jakousi máčkou hnědé barvy se zeleninou, která se jmenuje "sabdží". Je to docela dobré, to že to pálí, je už asi samozřejmostí. Ve čtyři musím být u Marka v kanceláři, pojedeme se podívat na scooter. Rakety tím pádem už nestihneme koupit, ale Marek kupuje scooter Aviator, tmavě modrou barvu. Ať prý můžu jezdit do nemocnice. Během dvou hodin jsou všechny formality i náš nový dopravní prostředek připravené a můžeme si jej odvézt domů. Doma jsme si dali rychlou večeři a Mára mě jde učit jezdit kolem baráku. Jako malé děcko, když se učí jezdit na dvoře na kole. Moc mi to nejde, Marek mi mění těžiště a tak na tom balancuju jak cirkusák. Přece jen mi za zády sedí sto kilo. I tak mě Marek drbe za to, že se na tom třepu jak drahý pes a nechápe, že je pro mě opravdu přítěž. Pak to zkouším sama, jede to parádně, ale chce to více cviku. Za malého provozu to nebude problém. Dipti má taky scooter a říká, že to bude OKJ
