Korálkové děti

Ráno přemýšlíme, jak sehnat solidního taxíka, jelikož má Mára dnes nějaké povinnosti a k tomu potřebuje auto.

koralkove detija

12.12. Ještě že má  takové kontakty J První pokus nestojí za moc, vlastně spíše naopak, stojí kopu peněz. Zato s druhým pokusem jsem spokojená, objednávám taxíka, malé autíčko Tata Indica, s hubeným mladíkem jménem Nishu. V deset hodin vyrážíme s Jitkou na trh Sarojini Nagar. Vánoce se blíží a tak je třeba pořídit nějaké netradiční dárečky. Cesta ubíhá rychle a příjemně, celou  jsme ji prokecaly. Jak jinak. Jediné, co mě znervózňuje, je mobil v ruce řidiče….za jízdy si čte smsky a telefonuje.  Sledujeme krávy s telaty, roztomilé psíky poflakující se po silnicích, nepřestává to pro nás být zajímavé. Ti psi jsou neskutečně hezcí. A ta štěňata! To má člověk chuť si ta zvířátka vzít domů. Na křižovatkách na nás ťukají chudí, kteří by rádi něco dostali. Mezi nimi špinavé a přesto kouzelné děti…jen si je pomazlit.

 Sarojini Nagar je obrovský a velmi oblíbený trh mezi Indy. Pokaždé je to tu jiné. Moc mě lákají pečené sladké brambory, krásně voní…dlouho jsem asi se nepos…. Nebojím se smlouvat, už jsem v tom docela dobrá J Funguje, když na ně mluvím hindi (samozřejmě nemluvím plynně, ale důležitá slovíčka mám zmáknutáJ)! A nejvíc funguje, když člověk vyjádří zájem a při obeznámení s cenou člověk jakože odchází, že je to moc drahé.  Jitka je v tom větší přeborník než já. Usmlouvala cenu u stánku, kde měli takzvané fixed price, to znamená, že se s nimi už nedá hýbat. Popravdě první cena, kterou vám nabídnou je s minimálně dvěstěprocentní přirážkou. Tehdy začíná to pravé smlouvání. Běží za vámi a pokřikují  „Tak kolik dáš“? Dám ti dobrou cenu. Achcha price for you! Kolik dáš?“ Kupuji nějaké dárečky, spoustu dárečků, spíše drobností. Ale mám z nich úžasnou radost. Největší úspěch mám u šál, kdy cena je sedm set rupií za jeden a já pořizuji dva dohromady za čtyřista. Sama sebe jsem překvapila J

Koukám ještě po náušnicích, když tu najednou se mi pán omlouvá, sorry ma´m, a velmi rychle odnáší zboží pryč. Co je? Kolem lidi dělají to samé, schovávají své cetky, zboží a utíkají s ním pryč, zavírají krámy…Co se děje? Někde něco bouchlo, nebo co? Zmateně se rozhlížím kolem…police, police is coming…aháááá. Policajti! A nelegální stánky a taky padělky zboží. Nojo, to nejde dohromady, už jsme doma. Takhle to asi vypadá, když do vietnamské tržnice vtrhne ČOI J Do ostatních ulic se varování ještě nedostalo a tak můžeme ještě něco koupit. Pak přibíhá kluk v modré košili, pokřikuje, tleská rukama a plaší obchodníky…ať se jdou schovat před policisty. Následuje další zběsilý útěk…přijde mi to strašně vtipné. Lidi pomateně běhají, přeskakují plotek a házejí zboží do aut nebo do krámů, hlavně z dohledu. Jakmile nebezpečí pomíjí, prodavači se vrací na místa  a opět vystavují své zboží. Potkáváme staršího bělocha. Usmívá se na nás, tak jej zdravíme. Odkud jsme? A odkud je on? Prý z Dánska, ale žije na Sri Lance. Právě se mu podařil životní nákup. Koupil za pakatel spacák, který mu vrazil jeden z prodávajících, ve snaze se ho rychle zbavit, zrovna, když přijeli ti policisté. Musíme prý přijet na Sri Lanku. Jasně, beru si od něj vizitku. Paráda.

Motají se kolem nás dva malí kluci s rukama plných korálků. Kupujeme si od každého jeden. Mají radost, že prodali  jedny korále za deset rupek. Asi to ani takovou cenu nemá… Ptám se, jak se jmenují a kolik jim je. Je jim osm a nechodí do školy…prodávají místo toho korálky L Pak si je fotíme a dáváme jim nějaké drobné. Chudáčci malí. Začíná se to kolem nás dvou docela zahušťovat, čím dál více prodavačů se nám snaží něco prodat, někteří jsou až agresivní. Nabízí kožené pásky, tašky, kapesníky, ponožky, igelitové  ubrusy, brýle… utíkáme pryč. Pro ně je to jednoduchá rovnice, běloch, rovná se továrna na peníze.

Zaplouváme do jednoho krámku se sladkostmi a kupuji nějaké dobroty domů. Pak mlsáme dhokla. Nevím, co to přesně je. Podívám se na internet. Moment. Tak, už jsem to našla, je to pokrm vyrobený ze suroviny jménem chickpea, což je něco jako hrášek, nechá se to zfermentovat, přidá se koření, kypřící prášek a pak se to vaří v páře. Hm, je to chutné. A celkem to zasytilo. Tři hodiny tady docela stačily. Jedeme domů a máme hlad.  

Mám nápad jet do čínské restaurace, kde jsme byli s Markem v pondělí a moc nám to chutnalo,

k tomu spousta jídla za bezva cenu. Dáváme si menu za sto padesát rupií. Je toho hodně, pochutnáváme si na kuřecích stehýnkách a spring rolls. Pak smažené brambory v medu a dimsum. Oblizujeme se až za ušima. K tomu ještě nudle se zeleninou, Jíťa s kuřetem…ale to už jsem nezvládla, stejně jako zmrzlinu…to byla snídaně, oběd, večeře a svačinka najednou. Markovi s sebou beru taky vzorek na ochutnání. Dnes měl spoustu práce, možná se ani nestihl najíst. Určitě bude mít hlad, až se vrátí. Bezva den, zakončený vynikajícím jídlem. Jedeme domů. Loučíme se, načež za deset minut jsem u Jitky znova, zapomněl a jsem si u ní jeden dárek. Dáváme si čaj, plkáme a pak nějaký blázen zběsile zvoní… no jo, to musí být Marek, ten takhle vyzvání vždycky. Dokonalá kopie našeho taťky. Chlubíme se dárky a zážitky. Je na čase jít domů. Zařizujeme našim rodičům vánoční stromečky. Z Indie J Za týden už touhle dobou budeme doma. Mamka se nás ptá, co má uvařit. Jo tak to já bych si po dnešním a včerejším obžerství dala šišky s mákem…