Naše nová služka se jmenuje Manju. Těžko jí odhadnout věkově, Indky vypadají mnohem starší.
já
Ale typla bych jí alespoň pětatřicet. Později se dovídám, že má čtyři děti, které ale bydlí s rodinou někde jinde, asi čtyři hodiny cesty odsud. Za manžela má hubeného ochlastu. To budes zase boj, Manju nemluví anglicky a moje hindi přece jen zas až takový pokrok nezaznamenala. Bude k nám chodit třikrát týdně. Je ráda, že našla práci.
První den jí ukazuji, co a jak. Pokud jim to přímo neukážete, sami to neudělají. Oni prostě špínu nevidí. Musím jí ukázat, že i pod postelí musí vytřít. Na sklo, že má použít prostředek a že na prostor vedle mikrovlnky se taky práší a že by bylo fajn, kdyby si sem tam vyměnila vodu v kýblu…úplně se z toho potím. Je to možná lepší nevidět a nevědět, jak uklízí. Také mi zabralo jí vysvětlit, že ten smeták, co používá venku na balkoně na zametání holubích výkalů, by neměla poté použít doma na zametení prachu. To, co jsem ji neukázala, neuklízí. Budeme to muset ještě nějak doladit.
Dnes uvařila typickou „inďárnu“: sabdží a roti (jakousi mastnou zeleninu a placky). No tak takhle ne holka, tolik toho oleje tam dávat nebudeš. To bychom se nevlezli do letadla až pojdeme domů a já tady rozhodně zůstat navěky nechci, pěkně děkuji. Budu jí muset naučit dietnější přípravu jídel. Ale Márovi to chutná. Že se vůbec divím, je to přece šťavnatý. Ale ta pneumatika kolem pasu se pak bude horko težko shazovat. Nechává jej to chladným.
Vyprovázím Manju z bytu, ale jí se nějak nechce. Přešlapuje a nemá se k tomu odejít. Co se děje? To u nás chce zůstat? Pak něco drmolí, nechápu. „No nic, nemám na to čas stát s tebou mezi dveřmi“, jdu s ní k výtahu, přivolávám jej a čekám až nastoupí. Váhá. Tak já teda nastoupím první. Následuje mě. Aha, ona se bojí jezdit výtahem! „Nojo, neboj, sjedu s tebou a ukážu ti, který čudlík máš zmáčknout“. Teď mě napadá, ona musela těch jedenáct pater vyšplhat po svých!
I když máme doma navařeno, jdeme na večeři. A to do japonské restaurace jménem Sakura. Setkáme
se tam s dalšími expatrioty. Nejsme si úplně jistí, že jdeme do správné budovy, zdá se opuštěná a nedostavěná. Ale to už na nás mává hlídač…“Tudy prosím.“ Seznamujeme se se spoustou nových lidí, ale je těžké si je při tom počtu zapamatovat, a tak jsme nakonec skončili u stolu s Japonkou Rie, která vše zroganizovala, Malou, Indkou, která žila delší dobu v zahraničí a Růžkou, Češkou provdanou za Holanďana. Rie je velmi milá, vypadá jak panenka. Ukazuje nám, jak správně používat hůlky. Není to tak jednoduché, jak to vypadá. Objednáváme saké a zábava s vtipnou konverzací se rozjíždí ještě víc s přinešeným jídlem. Mára málem přispěl k udušeníRůžky, když okomentoval jednu krmi slovy, “No to vypadá, jakoby se mi tam někdo vysmrkal“. Prvně nevíme, co to jíme a samozřejmě nejíme hůlkami každý den, takže je na nás radost pohledět, zvláště na to, jak nám jídlo padá z tyčinek a mi po něm pusou chňapeme ve snaze tomu zabránit. Nejvíce se baví Rie, dokonce si nás fotí.
Jako desert jsme dostali černou sezamovou zmrzlinu. Moc se mi do ní nechce, vypadá dosti
nepoživatelně, ale člověk má vyzkoušet téměř vše. Moment překvapení, mňam! To je vynikajcí! Tato pochoutka se nesetkala s takovým úspěchem u ostatních, bylo nás asi jen šest exotů (včetně mě a Marka), kdo to snědl, zbytek nás nevěřícně pozoroval, jak ten vizuálně odporný pokrm můžeme jíst.
Se správnými lidmi není o konverzační témata nouze a tak, aniž bychom si všimli, je jedenáct hodin a je na čase zaplatit mírně nadstandardní cenu. Domů jedeme ve výborné náladě a náležitě přecpaní a možná i s nálepkou, že sníme vše, co před nás postaví.
