Cesta do Kašmíru

26.3. 2009 V pět hodin zvoní budík a hurááááá jede se do Kašmíru!

nas jeep a ridicja

Narinder nás odvezl na letiště, kde se setkáváme s našimi spoludobrodruhy: Jára, Jitka, Tomáš a Petr. V hale je mumraj, všichni se někam tlačí, předbíhají, narážejí do vás vozíky…typický indický koníček. Já těžko snáším, když do mě zezadu naráží někdo s nákupním vozíkem u pokladny v Hypernově, natož když se toto děje s frekvencí několikrát za vteřinu v přeplněné letištní hale s neurvalými Indy. Brzy jsem na pokraji amoku. To je strašný národ. S Jitkou stojíme v řadě pro ženy (přece nás nemůžou šacovat muži), kluci stojí asi kilometr za námi, evidentně cestuje více mužů než žen. Tak hoši, držíme vám palce, abyste vůbec stihli letadlo. Bezprostředně za mnou stojí tlustá Indka, která vypadá jak maskot firmy Michelin, má bujaré poprsí a stejně tak břicho. Těmito částmi těla mě opravdu dovádí k šílenství, neboť do mě pořád naráží, i když se snažím jak se snažím být mimo její rádius. Když udělám krok dopředu, doleva či doprava, ihned je za mnou a otírá se mi o baťoh. Začínám pěnit, Jitka se mi jen směje, ta je má už na háku a když do ní někdo rýpne, vrátí mu to dvojnásob. A nejlépe loktem pod žebra.

Konečně jsme prošly osobní prohlídkou,

kde vám proberou i balzám na rty. Kluci se nějak zvládli prodrat zástupem funících a tlačících se Indů a tak si dáme snídani. Včera jsem upekla bábovku. Ani drobek nepřišel vniveč.

Jelikož letíme do rozporuplné oblasti, je třeba splnit různá bezpečnostní opatření. Třeba identifikovat svoji batožinu a ta zavazadla, na která nikdo neukáže, se stávají podezřelými. Příliš klidnou mě to nenechává. Letíme se Spicejet,indickou leteckou společností a máme naplánovaný let do Shrinagar, hlavního města Kašmíru, s mezipřistáním v Jammu. K letadlu nás dopravuje smradlavý autobus se smradlavým řidičem a jeho deseti pomocníky (s čím tolik pomocníků může být řidičovi nápomocno nám zůstává záhadou). Jeden sedí  u řidiče a oblizuje kovové zábradlí. Aha, tak už se nikdy ničeho takového nedotknu. Hned jsem si vzpomněla na Obecnou školu, jak kluci v zimě i přes varování oblizovali zábradlí a pak k němu přimrzli J

Původní plán nám nevyšel. Chtěli jsme totiž dospat dnešní ráno při letu, ale zvládli jsme to již na letišti usazení v hodinu zpožděném letadle. Nevím, co zpoždění způsobilo a raději to ani vědět nechci. Hurá, konečně letíme. Spát se nám už nechce, ještě že máme nějaké časopisy a křížovky! Pro velký hlad jsme si koupili v letadle sandwich, který byl ale tak odporný, že jím i Marek pohrdl J

Už se blížíme k Jammu, ale nikde ani stopa sněhu. Hm, tak aby z toho lyžování nakonec nebylo chození. To by Mára nepřežil. „Pěšky nikam nejdu, ale na kole dojedu kamkoliv“, zní jeho heslo. Letiště v Jammu je dosti strašidelné, všude vojáci buď v tanku, nebo s kulometem…Většina pasažérů vystoupila  a v poloplném letadle odlétáme do Shrinagar. Po sněhu pořád ani památky, jen tam daleko, kam až naše oko ztěží dohlédne, tam snad nějaká špetka sněhu bude. Začínáme být mírně nervózní.  

Přílet byl ve znamení vyplňování jakýchsi papírů, kdy jsme přijeli, kdy odletíme, kde budeme bydlet, co tam budeme dělat, povolání, číslo pasu, kde byl pas vydán, expirace pasu…no samé Kašmíru potřebné informace. Před halou na nás čeká smluvený řidič, který by nás měl dovézt do Gulmarg, cíle naší cesty. Háže nám zavazadla na střechu, přivazuje pofiderním špagátem, a vyrážíme. Moc nevěřím, že doveze nahoru všechny batohy a tak sem tam kontrolujeme silnici za námi, jestli něco nepadá.

Překvapivě míjíme hezké domky (čekala bych indický styl), které se bijí se tím typickým

indickým bordelem, oslími povozy, polorozpadlými obchůdky a vojáky, které potkáte na každém kroku. Lidé jsou již ale na ně zvyklí a jejich přítomnost berou jako součást každého dne.

Máme hlad a tak nám nechybí odvaha jít do místní restaurace. Jen co jsme se usadili ke stolu, přichází místní, ukazuje odznak, že je policista a chce po nás pasy, udat povolání a já neví co ještě. Zase. Vždyť jsme to všechno vyplňovali na letišti! Jídlo mi chutnalo, ovšem ostatní členové výpravy si nevybrali nejvhodněji , nejvíce zaujalo jídlo, jen vizážově, chuťově již nikoliv, které jsme svorně překřtili na býčí koule …nicméně kašmírská kahwa nás zaujala ihned, byla vynikající! Je to zelený čaj s kardamomem, skořicí, cukrem a drcenými oříšky.  

Nasedáme opět do auta a motáme se serpentinami až do Gulmargu. Po cestě se již objevují stopy sněhu, ale v Gulmargu jsou ho již dva metry! Tolik sněhu už jsem dlouho neviděla! Jupííííííí!