Ráno se probudíš a nic nenapovídá tomu, že by se tento den měl stát něčím zvláštní. Už víc jak měsíc jsi v režimu homeoffic, program tvých dní je poměrně daný a málokdy dochází k nějakým překvapením…
Jeden (ne)obyčejnej den
Ráno se probudíš a nic nenapovídá tomu, že by se tento den měl stát něčím zvláštní. Už víc jak měsíc jsi v režimu homeoffice, program tvých dní je poměrně daný a málokdy dochází k nějakým překvapením…ani tento den do brzkého odpoledne nic nenasvědčuje tomu, že by se mohl něčím odlišovat…odpoledne tě čeká pochůzka v Praze, odchod z domu máš načasován dle odjezdu vlaku, vyjdeš ze vrátek domu a tvůj soused akorát vyráží autem také pryč…přibrzdí u tebe a ptá se, máš_li cestu do Prahy…ty přikývneš a jen chvilinku se rozmýšlíš, zda jeho nabídku na svezení přijmeš…krátce po usednutí se dozvídáš, že on má sice v plánu cestu jen k nejbližšímu bankomatu, ale rád si udělá zajížďku a odveze Tě do Prahy na metro…říkáš si, to je prima den…někdo pro tebe jen tak udělá něco navíc, aniž by musel, aniž by z toho něco měl…a tak si říkáš, že budeš mít na tento den hezkou vzpomínku…rozhodně nečekáš, že by tě tento den mohl ještě něčím dalším překvapit…cestou zpět ve vlaku píšeš kamarádce zprávu, jak byl soused k tobě pozorný a nemůžeš si odpustit, aby to nevyznělo tak, aby ti kamarádka trochu té pozornosti nezazáviděla…to je přece normální mezi náma holkama…při výstupu z vlaku se rozhodneš, že cestou domů zavoláš svojí mámě…vyndáš z kapsy soukromý mobil, který máš bohužel už delší dobu tak dobitý, že funguje dost nespolehlivě…máma to zvedá a sama nabízí, že ti obratem zavolá zpět na tvůj služební telefon, který je spolehlivější, ale ty z něj z pochopitelných důvodů sama nikam soukromě nevoláš…souhlasíš, soukromý telefon ukládáš do kabelky a snažíš se mezi spoustou zbytečností nahmatat telefon služební…to se ti po chvíli podaří…pak si uvědomíš, že je skoro vybitý, tak se rozhodneš ještě narychlo vypnout data, aby baterka pokud možno rozhovor s mamkou vydržela…v hlavě ti jede hlavně myšlenka, abys stihla vypnout data, než se telefon rozezvučí…už ho máš v ruce…a najednou už drnčí…ty chceš přece jen ještě udělat rychlý hmat a data vypnout…jenže telefon na rychlé hmaty není zjevně stavěný, vyklouzne ti, spadne na zem, odkud se odrazí a letí do strany…a zapadá mezi konec podlahy a zábradlí…ty se ještě stihneš naklonit s nadějí, že se telefon zabrzdil v nějaké drážce, ale už jen vidíš, jak padá dál…do Vltavy…že jsi se nezmínila, že jsi se jala telefonovat při přecházení lávky přes vodu?...a co na tom?...děláváš to poměrně často…nikdy s tím nebyl problém…kdybys věděla, jak snadno se ti může telefon takovýmto způsobem utopit, jistě bys počkala ty dvě minuty, než lávku přejdeš a začala s ním manipulovat až na pevné zemi…tam ti sice taky může vypadnout, ale následkem bývá nejčastěji odřenina nebo rozbitý displej…ale dokážeš si představit ten pocit, když ti telefon mizí někam, kam víš, že si pro něj už prostě nesáhneš?...to je, řeknu ti úplně jiný level pocitů…od prvního „opravdu se to stalo?“…přes „fakt to nejde vrátit zpátky?“…přes „o co vše jsem tím přišla?“…“fotky?“, „kontakty?“, „komunikace na sociálních sítích?“…po „jak to řeknu v práci?“…“uvěří mi vůbec, že jsem telefon utopila ve Vltavě?“…“a to tam jako bude ležet už napořád?“…“nebo ho jednou vyloví, až budou třeba čistit dno?“…“musím se z toho vyzpovídat“…“budu to prezentovat jako veselou příhodu pro zasmání nebo se spíš potřebuju vybrečet či vyvztekat někomu na rameni?“…no nebudu lhát, po všech těchto úvahách někde úplně vzadu naskočí i zcela prozaická myšlenka „kolik mě tenhle nevšední životní zážitek bude stát?“…a když si večer v posteli rekapituluješ tento z větší části obyčejnej den, říkáš si, že by karma byla tak rychlá?...protože pokud to není karma, proč by ti život v jeden úplně obyčejnej den naservíroval dva takhle protichůdné zážitky, když jiné dny plynou, aniž by se čímkoli výjimečným zapsaly do tvého života?
