Ráno jako každé jiné…téměř každodenní ranní cesta vlakem z domova do práce. A přesto byla ta dnešní cesta něčím jiná...
Ráno jako každé jiné…téměř každodenní ranní cesta vlakem z domova do práce. Cestu na vlak vnímám jako procházku a pochvaluji si, že jen málokdo má to štěstí, že jeho cesta na dopravní spoj vede krásnou krajinou. Je zvláštní, že tento pocit trvá i ve vlaku, jehož trasa se vine podél řeky s krásnými výhledy a většinou mne přechází až ve chvíli, kdy pohodovou atmosféru ve vlaku opouštím a stávám se aktérem rušného dění velkoměsta a pasažérem v přeplněné tramvaji.
Dnes ráno však tento příjemný pohodový pocit skončil ještě ve vlaku. Dvě zastávky před mým výstupem zpozoruji průvodčího, který nedaleko mne odbavuje cestující. Jen si tak mimochodem říkám, že jim celý ten proces trvá nezvykle dlouho, víc to však neřeším. A pak zvuk. Nejdříve jen zachrastění mincí…pak ticho…sotva bys napočítal do tří…a najednou…zařvání mužského hlasu…menší rána…a opět, tentokrát mnohem hlasitější chřestot mincí…vše se uděje v mžiku.
Když vzhlédnu od knihy, vidím jen záda odcházejícího průvodčího a v uličce na zemi jeho otevřenou peněženku a všude okolo účtenky a mince. Dochází mi, že ten zoufalý hlasitý výkřik patřil jemu. Tentokrát bys napočítal tak do 30…tak dlouho trvalo ticho ve vagoně a nečinnost cestujících… Nepatřím právě ke spontánním lidem, a tak se snažím v dané situaci chvíli zorientovat…průvodčí se evidentně pro peněženku nevrací a nikdo z cestujících, kteří jsou nejblíže žádnou aktivitu nevyvíjí. Opouštím tedy svoje sedadlo a přestože to mám oproti jiným cestujícím rozhodně dále, jsem první, kdo bere peněženku do ruky a začíná sbírat mince a papírky okolo. Tento impuls stačí k tomu, aby i ostatní cestující začali sbírat spadlé věci a podávat mi je. Na malou chvilku se mi dostaví pocit, že lidská solidárnost a sounáležitost ještě stále existuje, je to příjemný pocit.
Když je vše posbíráno, vydávám se do přední části vagonu, kde u dveří, zády do prostoru stojí nehybně opřený průvodčí…jak jsem již psala, nejsem člověk spontánní, pokud dám prostor svému rozumu, často mne odvede od reakcí, které bych možná udělala, kdybych jednala bez rozvažování…jsem také člověk, kterému před pár lety jedna odbornice diagnostikovala nízkou míru empatie…a přes tyto své charakterové znaky jsem to z 10 lidí právě já, kdo pohladí průvodčího po rameni, předá mu peněženku a zeptá se ho, zda je vše v pořádku…asi si dovedete představit, že by každý v této situaci chtěl vidět rozzářené oči průvodčího a velké gesto díků…ale nejsme v pohádce, jsme v realitě jednoho všedního podzimního rána…průvodčí si peněženku ode mne přebírá a říká prosté „děkuju“. Tím můj úkol člověka, který jako bytost sociální a společensky odpovědná, zareagoval jak nejlépe dovedl v situaci, kterou neočekává a na kterou se nelze předem připravit.
Tímto by to celé mohlo skončit. Však také skupinka žen, které byly ve vlaku incidentu nejblíže již celou událost vtipně glosuje, uvádí příklady toho, jak je doba náročná a jak jsou lidé nervózní a jak by se měli naučit lépe ovládat své emoce…Emoce. Je zvláštní, až symbolické, že celá ta situace se odehrála ve chvíli, kdy jsem si ve vlaku četla odbornou knihu právě o emocích. Že na ně má každý člověk právo, že střední a starší generace byla vychovávána k tomu emoce potlačovat, generace nová je na tom už prý lépe…
To vše mne přiměje setrvat déle v atmosféře té veskrze nepříjemné události a trochu přemýšlet…přemýšlet o tom, proč právě dnes ráno právě tomuto průvodčímu došla trpělivost a dal průchod svým emocím na místě a v situaci, kde se měl jako profesionál ovládnout. Zajímavé mi přišlo zejména to, že ať již byl frustrován čímkoli, neobrátil svůj hněv vůči cestujícím, na kterých si mohl jednoduše zchladit žáhu…ne, jeho výkřik a gesto s peněženkou byly ryzím zoufalstvím. Neznám jeho příběh, nevím, co prožívá…
Ale protože již delší dobu kolem nás krouží divná doba, kdy se stáváme svědky věcí, které bychom si ještě před dvěma lety vůbec nedokázali představit, říkám si, že to může být kombinace všeho možného. Nejprve coronavirus, strach z nemoci či smrti své vlastní či osob blízkých, sociální izolace, respirátory přes něž se špatně dýchá, domácí výuka dětí, děti v karanténě a nutnost zajistit jejich potřeby a bezpečí a do toho skloubit zaměstnání, kde je má přítomnost nezbytná kvůli vysoké nemocnosti a karanténám kolegů. Na to jsme se jen těžko mohli dopředu preventivně připravit. Už toto by stačilo. Ale náš svět nezůstal jen u coronaviru.
Přišla doba energetické krize. Ze dne na den se spousta domácností (a za nimi musíme vidět jednotlivé lidi a jejich příběhy) ocitly před drastickým zdražováním. A nejen to. Lidé se museli velmi rychle v problematice energií zorientovat a činit zásadní rozhodnutí. Často s dopadem do jejich rodinných rozpočtů na několik let. Na to se jen málokdo uměl dopředu připravit. Už toto by stačilo. Ale přišlo další zdražování. Potravin, benzinu, hypoték…
Většina lidí dokáže snést jednu ránu, ustojí i rány dvě. Popravdě, každý z nás ustojí víc ran, než by si kdy dokázal představit…jen mne napadá, jestli tady někde není zakopána příčina, která se během jednoho všedního podzimního rána v jednom z mnoha vlaků mířících ze severu do Prahy projevila zoufalým gestem jednoho bezejmenného průvodčího.
