Že se u ní zračí, to Sofii nedávno řekl jeden její kamarád...jedno všední ráno si však Sofie ověří, jak rychlý sled protichůdných pocitů lze zažít…vše začíná u snídaně se synem, čerstvým vysokoškolákem…
Náhle se místností rozezní synův radostný výbuch a současně hlasité zvolání, že z testu z mechaniky získal plný počet bodů…v radostné euforii se Sofie svého syna zeptá, cože to ta mechanika vlastně je, aby věděla, v čem že je ten její syn tak dobrý…syn dobře naladěn a tudíž nezvykle sdílný, na jednoduchém náčrtku, na kterém si má Sofie představit řez mostu, začne vysvětlovat, jaké síly působí spolu, proti sobě, jaké se nechávají vzájemně bez odezvy, jaké vztahy jsou mezi jednotlivými body a co vše ovlivníme, když změníme jednu malinkou proměnnou a nebo naopak, jak změna jiné proměnné nic podstatného neovlivní…
Do 2 minut tohoto výkladu je Sofii jasné, že tato problematika přesahuje kapacitu jejích mozkových buněk, ale vůbec jí to nevadí…na malou chvíli se oddá vysoce příjemnému pocitu rodiče, který si náhle uvědomí, že porodil něco, co je ještě chytřejší než on sám…je to velmi příjemný pocit, řeknu Vám a myslím, že většina rodičů ho za svůj život alespoň jednou pozná…nic však netrvá věčně a tak i tento pocit odezní a vrátí Sofii do reality běžného všedního rána…
Syn buď už vyčerpal všechna technická data anebo poznal, že se již matka vznáší duchem jinde, každopádně svůj výklad ukončí a chystá se odejít…tu Sofie pozná, že nastává ideální příležitost, dost možná na celý týden jediná, probrat se synem pár praktických záležitostí…nejde na to však nijak zbrkle, naopak zkušeně se nejdříve zlehka zeptá, zda má syn dnes volněji…syn, stále ještě v dobrém rozpoložení a neprohlédnuvší nastraženou matčinu léčku, přikývne…Sofie tedy pokračuje odvážným dotazem, zda by tedy dnes mohl přivrtat garnýže v obývacím pokoji…to již syna z dosud prožívané euforie probere a začne být ostražitý…to se projeví ve formě námitky, ze které vyplývá, že dnešní volnější den chtěl využít k odpočinku a k vyzkoušení nové počítačové hry…snad Sofiin výraz, snad ještě dozvuky jeho euforie ho přimějí smířlivěji dodat, že to tedy udělá, pokud na to dostane během dne chuť…Sofiina krátká, leč určitou mírou hysterie zabarvená věta sdělující zhruba toto: „Dnes uvařím oběd…tedy, pokud se mi bude chtít“, dopadá již na synova záda bez jakéhokoli vlivu na to, že by se záda otočila a jakýmkoli způsobem reagovala…
A závěr z této malé rodinné situační příhody? Sofie naštěstí chuť k vaření během dne získala, a proto rodina hlady netrpěla. U syna nevíme, zda by během dne chuť k vrtání získal, neboť Sofie měla v záloze náhradní plán a na tuto neodbornou práci si již zhruba týden připravovala půdu u svého řemeslníka, který pro ni jinak vysoce odborně předělával rozvody elektřiny v technickém podlaží…Sofie je totiž zkušená žena a ví, že na potomka, který má proklatě dobře vyvinuté mozkové buňky, a to dokonce i s technickým zaměřením a skvěle dokáže teoreticky spočítat jakým způsobem zkonstruovat most, aby vydržel to, co má, se nelze spoléhat, když potřebuje v domácnosti něco praktického…na druhou stranu, ono by to i s potomkem fungovalo, pokud by Sofie nelpěla na dodacích lhůtách, jak výstižně popisuje jeden vtípek: „Já vím, že mám ty garnýže přivrtat, nemusíš mi to každého půlroku připomínat!“.
Všem Sofiím tedy přeji pevné nervy při jejich komunikaci s potomky…i řemeslníky…ten Sofiin při vrtání garnýží pomohl ještě usadit vánoční stromeček do stojánku…zkušená to žena, řekl by možná klasik. Anebo je právě tohle tou nejlepší cestou k získání nadhledového klidu v duši?
