Matky ve světle válek

Matka…už pár dní mi toto slovo zní v hlavě častěji než dřív. Jsem matkou už 22 let a vím, co obsah tohoto slova obnáší. Co se za ním skrývá lásky a obav o své děti. Respektive, myslela jsem si, že to vím. 

Jenže ve světle současných událostí na Ukrajině zjišťuji, že jsem o tom strachu, který matka může o své děti mít, věděla jen zlomek.

Mate mne však jedna věc. Když se vciťuji do pocitů matek ve vztahu k válce na Ukrajině, nějak mnohem víc ve mně rezonuje představa matek synů. Synů ve věku rané dospělosti, kteří jsou vlastně po mnoha stránkách ještě dětmi, a přitom už musí nasazovat své životy ve válce, kterou si nezvolili. Přemýšlím, proč mé vlastní srdce mnohem více drásá představa, že bych byla na místě matky, která se loučí se svým dvacetiletým synem odcházejícím nasazovat svůj život v boji než matky, která se se svými, třeba i docela malými dětmi někde při náletech snaží vyhledat alespoň trochu bezpečné místo nebo za bezpečím prchá do jiné země. Přemýšlím a říkám si proč, proč, proč?

Určitě je to i proto, že mám syna právě v tomto věku na prahu dospělosti. Ale to není jediný důvod… A najednou už vím proč. Jsem přesvědčena, že každá matka má jako nejsilnější potřebu ochránit své dítě. Za každou cenu, i za cenu vlastního života. Udělá pro to maximum a když už by přesto všechno nedokázala své dítě ochránit, a to by mělo zemřít, chce s ním být jeho matka až do konce. Držet ho, objímat ho, dávat mu do poslední chvíle svoji lásku a náruč. Pro matku je tak nejstrašnější představa, že se musí rozloučit se svým, byť již dospělým dítětem a dát jeho život všanc. Ta chvíle, kdy se s ním loučí a neví, jestli se ještě někdy shledají. Ty chvíle, kdy ho nemá u sebe, nemá přehled o tom, jestli je zdravý, jestli žije, jestli někde netrpí nebo dokonce nezemřel. Ta její bezpomocnost. Matka vůči svým dětem nesnáší pocit bezmoci. A jak strašnou bezmocnost musí cítit matka, jejíž dítě jí vyrve z náruče povinnost jít do války. Dítě, kterému dala život, spoustu probdělých nocí, dítě, které bylo třeba chytré a nadané, dělalo jí radost, byla na něj často hrdá…

Válka je strašná věc, a i když se v ní pokoušíme rozlišovat agresora a bránící se stranu a agresora proklínáme a s bránící se stranou soucítíme, z pohledu matky na tom nezáleží.  Ukrajinská matka, která vypouští ze své náruče svého syna do války, aby bránil svobodu a svoji vlast se musí cítit stejně zoufalá a bezmocná jako ruská matka, jíž podobně starého syna z náruče vyrve povinnost bojovat v ruské armádě z příkazu někoho, kdo si tím plní vlastní cíle.

Možná tyto mé úvahy vyprovokovaly různé záběry vojáků obou armád. Někteří vojáci byli ještě kluci podobně staří jako můj syn, žádní profesionální zabijáci, ale mladí kluci, kteří ještě před měsícem žili bezstarostným životem teenagerů. Určitě pak tyto mé úvahy ovlivnilo divadelní představení, které jsem před několika dny navštívila. Bylo o životě Karla Čapka a mého srdce se nejvíce dotkl monolog z Čapkovy divadelní hry Matka. Byla to slova mámy, která vyprovodila své syny do války a o některé z nich již přišla:

Vy máte své důvody, a já mám taky své. Já vím, vy máte své úkoly a povinnosti, svou slávu, svou čest, svou vlast, svou službu a já nevím co ještě. Já měla taky svou slávu, a to jste byli vy. Já měla svůj domov, a to jste byli vy. Já měla svou službu, a to jste byli vy, vy, vy. Tak mně vyložte, proč zrovna já, proč jsem to vždycky já, proč po celé dějiny světa jsem jenom já, já máma, já ženská, kdo musí tak hrozně platit za vaše veliké věci!

Myslím na všechny mámy, které se teď bojí o své sotva dospělé syny na obou stranách barikády. A moc bych si přála, aby se jim jejich synové vrátili živí a zdraví domů. Co nejdřív.