Má první láska se dnes vdává

Tedy, pardon, žení. Ale co na tom sejde, význam je stejný, myslí si Sofie. Prostě dnes je ten den, kdy se její první láska žení. A tak si už od rána, vlastně poprvé ve svém životě, pouští zrovna tuhle písničku.

První láska. Můžeš ji prožít v šestnácti a v sedmnácti může skončit. Taky může trvat celý život. Anebo může začít v šestnácti a trvat pětadvacet let. A za těch pětadvacet let si se svojí první láskou můžete pořídit společné bydlení, dvě děti, které Vám přichystají spoustu krásných i horkých chvilek, dvě tchyně, z nichž alespoň s jednou je tak trochu náročné vyjít, několik nových nebo ojetých aut, spousty dovolených a některé z nich dokonce u moře, dům u vody i hausboat (to když přijdou povodně), křečky, se kterými to nedopadne dobře, rybičky, které nikdy nejde v akváriu nakombinovat tak, aby si vzájemně nepřekážely, taky zakrslého králíka, co opravdu nikdy nevyroste, agamu, která žere cvrčky a nikdy se nestane skutečným domácím mazlíčkem na rozdíl od několika koček, které prostě jsou za všech okolností „milášci“, i když Vám zničí nábytek, mazlí se jen, když chtějí ony a zůstávají Vám po nich na oblečení chlupy, jednoho malého psa, který se opravdu na patnáct let stane Vaším věrným přítelem, několik více nebo méně závažných chorob, kdy jde legrace stranou a je třeba podržet toho druhého, taky pár krizí, kdy holt jeden rebeluje a hledá se a druhý zatím drží kormidlo rodinného života, aby se tak úplně nevychýlilo z tak dlouho hledaného směru…

No je toho hodně, co si stihnete společně za pětadvacet let pořídit. A pak jednoho dne, tak nějak bez přípravy o to všechno přijdete. A myslíte si, že to nepřežijete. Ale přežijete, Sofie je toho důkazem. Samozřejmě, že si popláčete, zanadáváte, zadoufáte, že se to ještě všechno zvrátí, zazoufáte, když zjistíte, že nezvrátí, zaradujete, když narazíte na někoho, kdo vypadá, že by mohl být Vaší druhou láskou, možná ještě o chlup lepší, než byla ta první, propadnete se do depresí, když zjistíte že žitá realita se druhou láskou není vůbec to, co hledáte a potřebujete, najdete duševní klid, když zjistíte, že jste vlastně schopni přežít sami, pocítíte euforii, když zjistíte, že žít singl vlastně vůbec není špatné, že rozhodovat sám za sebe je dost prima a skýtá to spoustu možností, jak svobodně naložit s časem a utržit i pár nevšedních zážitků, zateskníte si, když si uvědomíte, že svoboda je hrozně fajn, ale fajn by taky bylo, kdyby Vás večer v posteli kromě kočky zahřívala náruč jiného člověka a při placení složenek a shánění řemeslníka si připustíte, že i řešení praktických věcí ve dvou je vlastně docela prima…tohle vše se Sofii honí hlavou v den, kdy její první láska plánuje do toho znovu praštit a na pořízení všech těch věcí, domácími mazlíčky počínaje, tchyní, chatou a chorobami konče, si hodlá pořídit někoho jiného. 

Naštěstí však od Sofiina společného života s první láskou uběhlo už několik let. Nejnáročnějších, ale i nejpestřejších let jejího dosavadního života. A Sofie ví, že všechny tyhle roky prostě jen prožívala ŽIVOT ve své celistvé podobě. S dobrým i špatným. A taky ví, že díky tomu je už jinou Sofií, než jí byla za života s první láskou. Vyzrála, dokázala spoustu věcí a naučila se nežít jen pro sebe a pro svou rodinu. To byl dar od její první lásky a díky tomu teď ona dokáže přát své první lásce štěstí do společného života s jinou láskou, než je ona sama. A stalo se ještě něco, o čem dřív slýchávala, ale nedokázala si nikdy představit, že by to mohlo sama na sobě zažít. Dnes už cítí, že by svou první lásku, takovou, jaká je teď, protože i ona se během let odloučení nějak vyvíjela, zpátky nechtěla. 

A tak si Sofie celý dnešní den pobrukuje spolu s Karlem Gottem „Má první láska se dnes vdává, jo páni časy ty se mění a z herce divák se tak stává a to, co bylo dávno není.“ A už ví, že čekat od života to, že bude snadný a hezký a hlavně představa, že takový bude pořád, je jen cestou k velkému zklamání. Není jiné jistoty v životě, než je ta, že se věci v životě mění. A že všechny překážky, které v životě sice nechceme, ale nezbývá nám nic jiného, než je překonávat, teprve utvářejí nás, naši podobu i charakter. A máme_li schopnost nadhledu a spatříme_li, že ten vývoj směřuje k lepší verzi našeho já, pak máme jistotu, že jsme se ve svém životě vydali správným směrem.