Občas si představuji, že někde na začátku je buňka, která dává vzniknout životu na této planetě a navzdory občasné nespokojenosti, kterou se sebou a svým životem pociťuji si říkám, že té mé buňce musím být vděčná.
Že si pro své zhmotnění na tomto světě vybrala formu člověka, a to v bezpečné zemi ve střední Evropě, a právě v této době. Jak málo možná stačilo, aby má duše, mé já se ocitlo v těle člověka v některé z třetích zemí Afriky, který denně bojuje o základní zdroje nezbytné k životu. Také jsem se mohla ocitnout v těle člověka na některém z území, které je z historických důvodů více předurčené k válečným konfliktům a kde jen zřídka zavládne období míru a dostaví se alespoň určitý pocit bezpečí. Těch variant zhmotnění buňky, ze které jsem vzešla by mohlo být mnoho, a i když si dovedu představit život i s lépe rozdanými kartami, přesto vím, že musím být právě za ty své podmínky vděčná.
Někdy se ale stane, že se narodíte také do dobrých podmínek, v bezpečné a rozvinuté zemi, jste zdraví a inteligentní. Nic vám nebrání v tom svůj život uchopit, nasměrovat a jít si za svými sny a cíli. A najednou, aniž byste se vy dopustili nějakých chyb či přehmatů, je vše ve vašem životě a ve výhledu na budoucnost, jinak.
Chcete konkrétní příklad? Jeden bych pro vás měla. Nečekejte ode mne přesný výklad historických a politických souvislostí. Mám pro vás jeden konkrétní lidský příběh, se kterým jsem měla příležitost se seznámit při své návštěvě Gruzie. A tak máte-li chuť, zkuste se vžít do příběhu jednoho konkrétního člověka.
Jste mladík, narodili jste se na Krymu a jste ukrajinské národnosti. Když je vám cca 14 let, dojde na jaře 2014 ze strany Ruska k anexi Krymu. Díky vašemu nízkému věku vám do té doby ještě nemohl být vydán ukrajinský pas. Ve chvíli, kdy dovršíte věk potřebný pro vydání pasu, je vám již automaticky vydán pas ruský a stáváte se tak ruským občanem. Jistě již v době anexe se pro vás leccos změnilo, ale ještě stále můžete na prahu dospělosti žít svůj život, snít své sny a plnit si své cíle. Ve svém životě toužíte hlavně cestovat a poznávat svět, a tak se po střední škole, na prahu dospělosti přihlásíte ke studiu mezinárodních vztahů a vaším snem je působit v diplomatických službách. A pak přijde 24. únor 2022. Vám je něco málo přes dvacet let, studium vysoké školy máte úspěšně za sebou a život před sebou. A aniž byste vytáhli paty z rodného Krymu, řízením osudu nebo spíše kohosi, kdo si hraje na pánaboha s právem ovlivňovat osudy mnoha milionů lidí, zjišťujete, že je vše jinak. I když od narození Ukrajinec, jako ruský občan odpovídajícího věku máte povinnost nastoupit do ruské armády a bojovat proti vlastnímu národu. Pokud tak neučiníte, máte ještě jednu volbu, nechat se na 10 let zavřít do vězení. Vlastně máte volbu ještě třetí. Od toho všeho zavčas utéct. Ale to neznamená jen příležitost utéct od hrozby nasazení do války bez předchozího odpovídajícího výcviku nebo od zavření na dlouhé roky do vězení. To znamená také odejít z rodného místa, opustit svůj domov i své blízké, kteří z nejrůznějších důvodů nemohou jít s vámi. Odejít kam? Do velkého neznáma. S ruským pasem, který máte a který většina světa neuznává, máte jen omezenou možnost výběru zemí, kam se můžete vydat a kde byste mohli alespoň trochu budovat svůj život a přečkat dobu tohoto válečného konfliktu. Jednou z těchto zemí je i Gruzie, což bude právě vaše volba.
Je vám lehce přes dvacet, jste zdravý, máte vysokoškolské vzdělání a začínáte v nové zemi. Ze svých blízkých máte s sebou jen svoji ženu, také Ukrajinku z Krymu. Protloukáte se tedy spolu. Věkově vás dělí jen jeden rok, ona je o rok starší než vy. A tento rok je ve vašich životech zásadní. Díky němu již měla vaše žena ve chvíli anexe Krymu ukrajinský pas. A tak zatímco vy s ruským pasem nemůžete z Gruzie nikam vycestovat (snad vyjma několika okolních států jako je například Azerbajdžán) a kdybyste chtěli navštívit své blízké na Krymu, pravděpodobně by vás chytili a nakládali s vámi jako s válečným zběhem, ona může jet navštívit své rodiče na Krym či zaletět do Turecka vyřídit si na ambasádě nové doklady apod. Oba jste v naprosto rozdílné situaci, kterou jste nijak nemohli ovlivnit a kde jsou karty rozdány už jen datem a místem vašeho narození a následných událostí, na které jste také neměli žádný vliv.
Potřeba naučit se žít svůj život v cizí zemi vás v mnoha ohledech jistě zocelí. Brzy zjistíte, že díky své inteligenci a výborné znalosti angličtiny se uživíte jako průvodce. A čekáte. Na co? Na to, až zase budete mít možnost žít a cítit se jako svobodný člověk. Zvláštní očekávání pro nás, lidi z Evropy 21. století, nemyslíte?
Předpokládám, že stejně jako většina ostatních běžných lidí jste čekali, že válečný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou skončí brzy. Nestalo se tomu tak. Zanedlouho to budou už dva roky. Dva roky vašeho života v provizorních podmínkách. Ale jednou to skončit musí, to nám říká historická zkušenost. Jen nikdo nevíme, jak.
Skončí-li válka tak, že Ukrajina zůstane zachována jako suverénní stát, máte snad vyhráno. Budete si moci zažádat o ukrajinský pas, stát se znovu ukrajinským občanem se všemi právy svobodného člověka. Možná se už nikdy nebudete moci vrátit na rodný Krym, zůstane-li začleněn do Ruska, ale vybudujete si své doma jinde a budete moci konečně bez omezení cestovat a plnit si své, třeba i profesní sny.
Pokud však dopadne konflikt pro Ukrajinu špatně, budete i nadále ruským občanem s ruským pasem, navíc válečným zběhem, který bude mít omezenou možnost pohybu a který bude žít v obavách z možných důsledků.
Je vám jen něco málo přes dvacet, narodil jste se a žil na jednom konkrétním místě, jen se změnila doba a politické poměry a takto máte rozdané karty. Nezbývá nic jiného, než se i s takto špatnými kartami naučit hrát. Ale ruku na srdce, kdo z nás, z civilizovaného a bezpečného demokratického světa by na toto byl připraven? Nezbývá než doufat, že člověk, pokud musí, vydrží víc, než by si pomyslel.
