Bonbonek na cestě - Požehnání

Den jedenáctý – z Pontevedry do Calda de Reis, 41 191 kroků, cca 27 km. Ráno plánuji projít si  historické centrum a zastavit se v obchůdku, kde by měli mít dlaždičky s písmeny typickými pro označení domů tady i v Portugalsku.

Intuitivně se vydávám k centru, kde je kostel a odkud jsem včera večer přišla. Má intuice překvapivě selhává…motám se a za chvíli nevím ani kde jsem, ani kudy jít. Beru si tedy na pomoc navigaci. Ta mi ukazuje, že krámek je necelý kilometr nekomplikovanou cestou přede mnou. No několikrát jsem se na té nekomplikované cestě zatočila a krámek nenašla, byť dle bodu v mapě měl být nedaleko. Ještě že můj muž něco jako orientační smysl po mně nevyžaduje, že mu stačí, když trefím domů.

A tak se loučím myšlenkou na nákup ozdobných číselných dlaždiček a vyrážím na most přes řeku a napojuji se na trasu poutníků. Myslím, že většinu poutníků mám už skoro tradičně před sebou. Ještě se stavím pro snídani, kterou mám v plánu vychutnat si na nějakém pěkném místě, ale dlouho ji pak nosím v ruce, protože žádné příhodné místo se dlouho neobjevuje. Jde se mi lehce, nic mě nebolí. Začínám si i lehce prozpěvovat. Vidím dva vrabčáky, kteří jsou tak roztomilí, že na ně začnu mluvit. A říkám jim “vy jste ale ptáčci jedni španělští” a v tom mi dochází asociace s názvem jídla a rozesměju se.

Asi po 7 kilometrech, kdy procházím nijak zajímavou krajinou a říkám si, že mě dnes asi nepotká nic extra zajímavého, přicházím ke hřbitovu s kostelem. Místo není ničím zvláštní a většina poutníků ho míjí. Vzhledem k tomu, že já skoro žádný kostel nevynechám, jdu i tady obhlédnout, jestli je otevřený. Sedám si dovnitř a chvíli rozjímám. Poté, co opět vyjdu ven, hledám místo, kde bych si sedla a konečně posnídala. Když spatřím velká otevřená vrata a za nimi pěknou zahradu a dům, tak opatrně nahlížím, jestli mohu dovnitř. Vypadá to přátelsky a skutečně, v domě jsou na poutníky připraveni. Dávám si razítko do credenciálu, píšu přání na papírek a házím jej do krabičky a jeden papírek s citátem si naopak beru. Pak si uvařím čaj a jdu posnídat na zahradu.

Po nějaké chvíli prochází kněz a zdraví mě. Později jdu vrátit hrneček a opět se s knězem potkávám. Ptá se, odkud jsem a jestli jdu sama. Pak ukazuje na velké dřevěné dveře a říká, že za nimi bydlí mnich. A že jestli chci, tak s ním můžu něco jako “bless”, což si intuitivně vykládám jako blesk = vyblejsknout. Říkám si, proč ne, fotka s mnichem bude hezká památka. Když v tom jsou slyšet za těmito dveřmi kroky a po chviličce vyjde ze dveří mnich a vítá mě. Ptá se na mé jméno a nabízí mi razítko, možnost napsat přání a občerstvit se. Je příjemně překvapený, když odpovídám, že už jsem vše zvládla. Pak se mě ptá, jestli chci požehnat…nějak mi ten význam slova “bless” konečně došel. Kývám hlavou a na jeho žádost odkládám kšiltovku. Chvíli se za mne modlí, pak mne chytne za hlavu a žehná mi. Rozumím jen tomu, že mi přeje štěstí nejen na této cestě, ale na celé cestě životem.

Cítím se po tomto zážitku tak nějak klidně a vyrovnaně. Za celou dobu tam nepřišel žádný jiný poutník, a tak si myslím, že jsem zažila něco docela výjimečného. Oba jsou ochotni se se mnou vyfotit, a tak si tuto chvilku zvěčňuji.

Vydávám se dále a těsně před restaurací s občerstvením docházím Američanku Chandler, kterou doprovází starší poutník. U kávy zjišťuji, že je to švédský profesor, který učí na univerzitě druhy materiálů. Brzy je opouštím, protože mám v plánu zastavit se a odpočinout si ještě u vodopádů, které mi doporučila Kája. Opět mám v nohách hodně přes 20 kilometrů, tak vítám celkem útulné ubytko a po sprše a přeprání svršků vyrážím do centra. Kupuji pár dárků domů a pak náhodou objevuji restauraci se zahrádkou a vzrostlým bambusem, kde po chvíli začne chlápek na kytaru hrát a zpívat pohodový jazz. Se sklenkou vína tak strávím příjemný závěr večera.