Jdi, kam Tě srdce táhne

Lidský osud. Příběh jednoho konkrétního člověka. Člověka, jehož příběh se již uzavřel a pokud měl štěstí, větší či menší střípky z jeho příběhu se dochovaly a vzbudily zájem někoho, kdo je znovu poskládal.

A umožnil i nám, abychom do tohoto lidského příběhu nahlédli a fascinovaně se jím probírali a získali pocit, že to, co osud hrdinovi příběhu nadělil by vystačilo na životů několik. A když se Vám konkrétní lidský příběh dostane opravdu pod kůži, máte chuť vdechnout jeho hrdinovi ještě trochu života díky tomu, že se vydáte po jeho stopách.

Do této míry mne za poslední dobu oslovily lidské příběhy dva. Díky nim jsem nasměřovala cíl své cesty do míst, kde se část těchto příběhů odehrávala, do míst, která ovlivnila charakter hrdinů či přímo jejich osudy.

První z příběhů, který mne oslovil, je osud české lékařky Vlasty Kálalové-di Lottiové. Je až neuvěřitelné, kolik toho Vlasta za 74 let svého života prožila. Jak to tak bývá, do jejího osudu patří vědomé konání, které bylo velkou měrou dáno jejím nadáním a cílevědomostí, schopností vytrvat a především jasnou vizí, kam chce směřovat. Výsledkem bylo třeba založení československé nemocnice v Bagdádu, významný přínos k výzkumu tropických nemocí či další činnosti ve prospěch lidí, kterým se věnovala po návratu do vlasti. Součástí jejího osudu jsou však i momenty, které nemohla vůlí ovlivnit.  A byly to momenty často tragické. A ona je nejen přežila, ale dokázala je překonat a nezahořknout. V jakékoli fázi svého života dokázala znovu vstát, zacílit svoji pozornost a úsilí určitým směrem a díky svým znalostem a schopnostem znovu a znovu pomáhat lidem.

Velmi smutný a zároveň inspirativní příběh, který mne během loňského podzimu přiměl vydat se do jihočeských Bernartic. V tomto městě stojí rodný dům Vlasty, který postavil její otec a Vlasta v něm strávila dětství i velký kus života v dospělosti. V době války mohlo být malé jihočeské městečko jistě lepším a bezpečnějším místem k životu než Praha. A přesto právě události konce války odehrávající se na tomto místě tak tragicky zasáhly do Vlastina života.

Mohlo u mne zůstat pouze u přečtení knihy, ale její osoba i celý životní příběh mne nějakým zvláštním způsobem fascinoval. A tak jsem si na závěr října naplánovala několikadenní pobyt v Bernarticích. Termín jsem volila prakticky, jen podle dne volna navíc díky státnímu svátku 28.10. Do Bernartic jsem přijela 26.10. k večeru. Druhý den ráno jsem se vydala najít rodný dům Vlasty. Pročítám si pamětní desku a najednou si uvědomím, že jsem přijela do Bernartic přesně v den Vlastiných narozenin. Jsem přesvědčena, že to její volání po přečtení knihy, které ve mně nějaký čas zrálo, než jsem uskutečnila svoji cestu nebylo náhodné. Rok má 365 dní a já, aniž bych to promýšlela se shodou náhod a nebo spíše řízením osudu ocitnu na místech s ní tak spjatých přesně v den, kdy se narodila.

Druhým příběhem, který mne oslovil, byl život Inky Bernáškové, dcery významného českého grafika Vojtěcha Preissiga. Inka byla novinářkou a odbojářkou za 2. světové války, významně se podílela na vydávání ilegálního časopisu a převádění osob přes hranice. Za to vše nakonec ve svých 38 letech zaplatila životem. Také Inka mne nějakým způsobem volala k sobě. Při čtení o místech v Bílých Karpatech, kde Inka trávila dětství u svých prarodičů a která jí přirostla k srdci a znala je tak dobře, že mohla pomoci několika lidem bezpečně překročit hranici na Slovensko, jsem zatoužila se na ta místa vydat a byť s odstupem cca 80 let, zkusit nasát jejich atmosféru. Cestu jsem uskutečnila na začátku dubna. V krajině Bílých Karpat jsem usínala s knihou o Ince na nočním stolku, abych si připomněla, co je v ní uvedeno o vesničce Korytná, kde Inka u prarodičů pobývala i o náročnosti konkrétních výprav přes hranice a probudila jsem se do bíle zasněžené krajiny. Nenechala jsem se sněhovou nadílkou ani mlžným oparem odradit a vydala se do kopců směrem ke slovenským hranicím. V čerstvém sněhu jsem vyšlapávala první stopy a díky mlze a sněžení bylo vidět jen pár metrů přede mne. A v tom mne napadlo, že to asi osud opět zařídil tak, že mi umožnil se díky tomuto, na začátek dubna i celkem nezvyklému přívalu sněhu a mlze, vžít do Inky ve chvílích, kdy po pěšinách přes vrchy Bílých Karpat převáděla lidi do bezpečí. Společné jsme měly snad jen to nepohodlí, co se týče počasí. Ona neměla zdaleka tak dobré vybavení, jaké jsem si mohla dopřát já. Zatímco já jsem se snažila držet cest a turistických značek, ona se musela frekventovaným cestám vyhýbat. Oproti mně, která jsem s nadějí vyhlížela každého pocestného, abych se ujistila, že nebloudím po horách sama, pro ni byl každý zvuk a člověk potenciálním ohrožením. Naše prožitky se nedají srovnat, a přesto mám pocit, že díky tomu, že jsem zamířila do míst, kde toto Inka prožívala a věnovala jsem jí trochu své pozornosti a energie, jsem ji přivolala na chvíli zpět.

V Bernarticích jsem navštívila hřbitov, kde je pohřbena Vlasta včetně členů její rodiny, kde jsou hroby i dalších místních obyvatel, kteří se hrdinně zachovali během války nebo při osvobozování obce nebo se stali jen jedněmi z mnoha válečných obětí. V Korytné jsem objevila pamětní desky obětem 1. i 2. světové války. Nikomu z těchto lidí nemáme moc vrátit jejich životy. Jsem však přesvědčena, že když se zastavíme u jejich hrobu, u pamětní dlaždice se jménem a daty narození a úmrtí na chodníku před jejich domem, u památníku obětem války, u něhož, když si dáme práci přečíst si uvedená jména a data zjistíme, kolik mužů sotva dospělých, kolik mužů stejných jmen (možná bratrů, možná otců a synů) položilo své životy za naši lepší budoucnost, že tím vším jim vzdáváme úctu a poděkování a že aspoň na maličkou chvilku je vtahujeme zpět na tento svět. Protože alespoň na chvilku ožívají v našich myslích. Neříkejme si, že je to už dávno, že jsou to jen jména a data. Za každým takovýmto jménem je konkrétní člověk a jeho příběh. A ať chceme nebo ne, každý jednotlivý příběh přispěl nějakým způsobem k tomu, jaký život můžeme žít my dnes.

Něco silného mne táhlo na ta místa a já nelituji, že jsem do jihočeských Bernartic ani Bilých Karpat vyrazila. Kdo se umí vžít do lidských příběhů, byť již dávno uzavřených, kdo umí naslouchat svému vnitřnímu hlasu a prožít přítomný okamžik, ten takového kroku nikdy nemůže litovat.