Baví mne čím dál tím víc, dívat se na život z různých úhlů pohledu. Jak tak čtu či poslouchám životní příběhy, otevírají se mi před očima stále nová témata.
Jedno z nich se otevřelo třeba po včerejší mimořádné příležitosti navštívit dům Karla Čapka na pražských Vinohradech.
Čapek mne především jako člověk zaujal před cca 2 lety. Dostal se mi pod kůži a já hltám jako hladová jeho moudra, názory, každou zajímavou informaci o jeho životě. Včera se mi, po již dřívějších návštěvách jeho rodného domu v Malých Svatoňovicích a víkendového sídla na Strži doplnila skládačka díky možnosti navštívit jeho vilu na Vinohradech. Vršovické divadlo MANA tam ve spolupráci s městskou částí Praha 10 uspořádalo docela zvláštní počin. Ve vybydlené vile, prakticky bez zařízených interiérů a jen nahrubo zbavené letitého nánosu prachu a nepořádku, se v rámci několika odpolední uskutečnilo malé dramatické představení. V krásně rozkvetlé i když zarostlé zahradě, v několika prázdných místnostech i v památeční podkrovní místnosti, kde se scházeli Pátečníci, sehráli herci několik etud ze života bratří Čapků. Nevěděla jsem, co dřív. Zda věnovat plnou pozornost slovům, v nichž se opět skrývala různá životní moudra nebo se co nejvíce rozhlížet okolo sebe a vtiskávat do paměti detaily zahrady a místností ve vile a nebo vstřebávat genia loci místa a uvědomovat si, že po těchto schodech chodil, na tomto místě u okna stával nebo na tomto gauči seděl Čapek, Masaryk, Beneš, Poláček a jiní čeští velikáni…
Dojmů bylo mnoho, ale opět jsem si uvědomila jednu věc – pomíjivost života. Čapkovi, když v prosinci 1938 zemřel, bylo nedožitých 49 let. Já naopak brzy uzavřu kapitolu 49 let věku a přehoupnu se k padesátce. A ne poprvé mi došlo, kolik známých, úspěšných a uznávaných lidí, kteří světu přinesli hodnoty, jež přetrvaly do dalších generací a jež mnohdy přesáhly hranice země, v níž se narodili a žili, zemřelo v mladém nebo relativně mladém věku. Jak málo času tito lidé měli na to, aby v oboru, v němž působili, získali takovou úroveň mistrovství, že se vymanili z davu všech ostatních, kteří třeba také svůj obor vykonávali dobře, ale bez přidané hodnoty, jež by je vystřelila do výšin nesmrtelnosti.
Mezi tyto krátce žijící velikány, kteří však na tomto světě zanechali trvalou stopu, patřili například Karel Hynek Mácha, který zemřel v nedožitých 26 letech. Jiří Wolker, kterému bylo necelých 24 let. Wolfgang Amadeus Mozart stihl všechna svá díla složit do pouhých 35 let věku, Alexandr Sergejevič Puškin měl pak na svou tvorbu o 2 roky více, zemřel ve věku 37 let. Alexandr Veliký své slávy dosáhl za pouhých 33 let svého života. John Lennon pak dokázal dosáhnout nesmrtelnosti za 40 let. Jan Kubiš za svou odvahu zaplatil životem již ve 29 letech. Princezna Diana se dokázala vepsat do srdcí mnoha lidí za pouhých 36 let svého života. Antoine de Saint-Exupéry měl pouhých 44 let na to, aby se stal díky své knížce Malý princ také nesmrtelným.
Přestože mne osud před časem vytrhl z určitého stereotypního a pohodlného žití a já s blížící se padesátkou získávám pocit, že už se možná začínám v sobě lépe orientovat, že už si dokážu přiznat, jaké činnosti mi možná jdou a pro jaké jiné nemám vlohy, pokaždé, když se potkám s nějakým novým velikánem, jehož odkaz je trvalý a hodný obdivu a zjistím, že zemřel mladší věku 50 let, získávám pocit, že na tomto světě vlastně tak trochu přesluhuji. Že kdyby ve mně byly nějaké zvláštní vlohy, nějaký výrazný talent a tah na branku, již bych svého mistrovství dosáhla.
Ale jak jsem psala v úvodu, ráda se dívám na svět různými úhly pohledu, a tak musím objektivně připustit, že se čas od času potkávám i s příběhy lidí, kteří šli po cestě za svým cílem, ale svého vrcholu, ať již to byla funkce, ocenění či vynález dosáhli až v pozdním věku. Leckdy dokonce v takovém věku, kdy si mnozí z nás jistě říkáme, že vrchol fyzických i tvůrčích sil máme již dávno za sebou.
Mezi takového osobnosti lze zařadit například Tomáše Garrigua Masaryka, který se stal československým prezidentem až ve svých 68 letech. Mahátma Ghándí se svého největšího úspěchu, vyhlášení nezávislosti Indie, dočkal ve věku 77 let. Nelson Mandela byl ve svých 72 letech propuštěn po 27 letech z vězení a až v téměř 76 letech se stal prezidentem. Winston Churchill se na vrchol své politické dráhy dostal ve svých 66 letech, kdy se stal premiérem Spojeného království.
Nikdo z nás dopředu neví, co je mu osudem dáno. Zda dlouhý život nebo krátký. Zda život bez velkých křižovatek a zvratů nebo život nabitý vzestupy a pády. Ale nelze se vymlouvat jen na osud, každý jsme spolutvůrcem svého života, byť hrajeme s již rozdanými kartami.
Do celé této úvahy mi zapadá citát Karla Čapka, který ke mně určitě nepřišel náhodou. Obdržela jsem jej na malém papírku spolu s kávou, kterou jsem si objednala na zahrádce u letního domu Karla Čapka ve Strži.
„Člověk se rodí jen jednou, aby se pak ještě rodil zvolna, dobývaje sebe sama klikatě i v prudkých nárazech, pokud mu zbývají čerstvé a nenasycené smysly a duše potřebná k růstu.“
