Za rok bude Sofii a jejím kamarádkám padesát, znají se přes dvacet let a jejich příběhy jsou podobné, byť životní cesta každé z nich je jiná.
Když se v pětadvaceti seznámily a společně vozily děti na sídlišti v kočárcích, nedomýšlely, jaký bude jejich život za další čtvrt století, a i kdyby se o to pokusily, jejich fantazie by jim na to nejspíš nestačila. A i kdyby ji tehdy nechaly rozjet na plno, všechny představy by se rozpínaly určitě především pozitivním směrem.
Byly to typické sídlištní kamarádky, které se seznámily přes děti. Všechny měly spořádaná manželství, v rámci nichž se svými manžely vychovávaly děti, jak nejlépe uměly. Měly běžné radosti i starosti, zařizovaly si domácnosti, řešily dětské rýmičky, kroužky a svačiny, chodily cvičit a občas za zábavou, šetřily peníze na dovolenou a pak postupně z mateřské dovolené nastupovaly zpět do práce. Nepředpokládaly ve svých životech žádnou revoluci a určitě ani o žádnou nestály.
Tak proběhlo období mezi dvacítkou a čtyřicítkou. Někdy kolem čtyřicítky se každé z nich začal měnit její mikrosvět, jejich cesty se trochu vzdálily a začaly je na nich potkávat nejrůznější životní zkoušky. Žádnou z nich neminuly, jen byly pro každou trochu jiné.
Jedné do života zasáhly povodně, zničená roční práce na rekonstrukci domu a manželská krize, která to vše neustála. Přišly nevěry a touhy manželů zkusit si žít jinak. Přišly nemoci vlastní nebo dětí, už to nebyly jen „rýmičky“, ale závažné diagnostiky, dědičné dispozice, někdy vyléčitelné, jindy s dopadem na zbytek života. Přišly problémy s dětmi, těžká puberta, nedokončení studia na střední škole a potíže se zákonem. U jiného dítěte krize vlastní identity, pocit dívky v mužském těle. Děti vystavené sexuálnímu zneužívání blízkou osobou stejného pohlaví, soudní proces a spousta morálních dilemat, nutnost vybírat mezi špatným a ještě horším řešením. Bývalý manžel za hranou zákona a zkušenost dětí s návštěvami rodiče v psychiatrické léčebně a věznici.
Jen jedna zkouška potkala všechny, a to rozvod. Sofie, žijící tehdy ještě ve spokojeném manželství řekla kamarádce, kterou rozpad manželství potkal jako první, že neví, jestli by rozvod a postavení se na vlastní nohy také zvládla. Kamarádka tehdy odpověděla „Jasně že bys to zvládla, nic jiného by Ti totiž nezbývalo.“ Sofie na ta slova vzpomíná často i během jiných životních zkoušek a ví, že jsou pravdivá.
Ano, všechny kamarádky rozvod zvládly, postavily se na vlastní nohy, starají se o nemovitosti, děti i o sebe, svůj rozvoj a svoji duši. Dnes už mají děti velké, téměř samostatné a snaží se svůj život vyladit tak, aby v něm byly spokojené. Není to jednoduché, protože do osobních zkoušek, které se už asi nikdy nepřestanou objevovat, se před pár lety začaly objevovat zkoušky nové, celospolečenské. Covid, válka, zdražování a všudy přítomná nejistota.
Bude jim padesát. Ví, co mají za sebou, ale neví, co mají před sebou. Možná naštěstí. I když na život rozhodně nerezignovaly, už se na něj určitě nedívají tolik růžovými brýlemi jako ve dvaceti. Vědí, že možné je všechno.
Až za rok v létě přijde ta padesátka a bude chtít bilancovat, Sofie má plán. Za každý měsíc mezi 49. a 50. narozeninami si splní jednu věc. Bude to několik přání a snů, o kterých si ještě nedávno myslela, že na jejich splnění nárok nemá. Bude to několik výzev, které si bála před sebe postavit, ale teď už ví, že jejich překonání ji posílí a obohatí.
Sofie totiž ví, že život nemusí být jednoduchý k žití, ale má být pestrý a barevný, aby byl člověk hrdý na to, že ho žil a jak jej naplnil.
