Bonbónek na cestě

Vím, zní to zvláštně, ale vzniklo to vlastně náhodou.  Přede mnou pouť do Santiaga de Compostela. A také nutnost zakoupit odpovídající nové boty. A bylo by bláhové si myslet, že při koupi celkem drahých bot si budete moci vybírat

Ve Vaší velikosti mají boty jen v jedné barvě, ber nebo nech ležet. Tato značka a tento typ bot na dálkové trasy mi byl doporučen zkušenou turistkou, takže bez těchto bot určitě z obchodu odejít nechci. V mé velikosti se mi nabízí jen botky oranžové. Nejsou rozhodně ošklivé, ale kdybych mohla, vybrala bych si nějakou univerzálnější, méně nápadnou barvu. No nemohu, takže beru oranžovou ujišťována prodavačkou, že mám vlastně štěstí, že v mé, pro ženy dost běžné velikosti, vůbec nějaké botky mají. V euforii, kterou na základě této informace náhle pociťuji, narážím hned za rohem na obchod, kde mají oblečení srovnané podle barev. Neomylně se vydávám k sekci oranžových a růžových tónů. Ambice, že bych koupila tričko nebo kraťasy ve stejném oranžovém tónu, jako jsou boty se rychle vzdávám. A začínám zjišťovat nevídané, oranžová se dá zkombinovat i s růžovou! A tak na sebe věším různé kombinace a odcházím se starorůžovými kraťasy a světle oranžovým trikem. A protože toto není jediné oblečení, které na cestu budu potřebovat, uskuteční se ještě několik dalších nákupů v obdobném duchu. Když stojím v obchodě před volbou úžasně lehké a skladné mikiny v barvě černé a svítivě růžové, vybírám růžovou, což je volba, kterou bych ještě před nákupem oranžových botek nikdy neudělala. Při nákupu merino ponožek, kde mám volbu nudně šedé nebo sytě růžové, si již jistě odvodíte sami, kterou barvu jsem zvolila. A jak jsem tak na sebe vrstvila oblečení těchto veselých a barevných tónů, začala jsem si říkat, že není důvod se barev bát. Překážkou nosit růžovou není ani můj věk, byť se dá jednoduše označit termínem „půlstoletí“. Překážkou nejsou ani četné fotky poutníků před katedrálou v Santiagu, kde jsou zachyceni v převážně tlumených šedých, černých a podobných barvách (a vážně to není růžová, na kterou by se po cestě nachytala vrstva prachu ani se nejedná o poutníka, který by si své růžové oblečení pral tak nedbale, až by zešedlo). 

A jak mi došlo, že po cestě díky barvičkám na sebe nejspíš budu strhávat pozornost, zrodil se nápad, že budu prostě „bonbónek na cestě“. Proč by koneckonců nemohlo něco jako je bonbónek vystoupit ze své komfortní zóny, podniknout duchovní cestu a při zdolávání kilometrů se zátěží na zádech přemýšlet o sobě, životě a tak vůbec. 

A ještě jedna věc, pro mne docela překvapivá. Jak jsem si tak při tréninkových výšlapech kolem mého domova oblékala své nové oblečení v různých odstínech růžové a oranžové, zjistila jsem, že barvy nejsou jen něco povrchního, jak by se mohlo zdát. Že ve svítivě růžové mikině, ke které přidáte růžovou kšiltovku i kraťasy máte úplně jiné rozpoložení, než když si to vše obléknete v černé, šedé apod. Takže ať si kdo chce, co chce říká, bonbónek na cestě se nenechá svázat do konvencí a nesleví ze svých barev a pokud ho někde na sociálních sítích uvidíte na fotce před katedrálou v Santiagu a bude se Vám zdát málo růžový, vězte, že je to jen vrstva prachu a možná i trochu bláta, které té krásné růžové dávají našedlý odstín.