Bonbonek na cestě - Změna plánu

Den pátý - z Praia de Ancora do Caminha, 23 345 kroků, cca 11 kilometrů. Tak si tak ráno ležím s pocitem, že nemusím vstávat moc brzy, když mne na radu Američanky Chandler čeká odpočinkový den na pláži a po kavárnách…

I dnes v noci vstávali duchové již od 5 hodin, což mne, nemohu si pomoct, trochu znervózňuje. Kam spěchají? Zjevně se ubytovávají v hostelech jako já, kde se dá udělat rezervace dopředu a není třeba být ve 14 hodin ve frontě na albergue. A tak již v 7 hodin vstanu, na snídani nic moc připraveno nemám, tak si udělám černý čaj s darovaným citronem, který pořád nosím s sebou a sním malého baleného muffina. Přitom začnu v klidu plánovat další dny a zastávky.

Nějak se nemohu dopočítat. Chci-li do Santiaga přijít na den svých narozenin 3.7. a nechci-li chodit každý den skoro 30 kilometrů, nemohu si tak úplně den volna bez jakéhokoli přesunu dovolit. OK, řeknu si, stejně se už cítím líp, dojdu alespoň do nedalekého města na trase, cca 10 kilometrů vzdáleného. Omrknu ubytko a vypadá to dobře, do svého budgetu se vejdu. Učiním kroky na Bookingu jako x krát předtím, ale po potvrzení všeho, včetně platby kartou mi to napíše, že rezervace nebyla potvrzena. Řeknu si, asi chyba s přenosem informací v éteru a učiním to celé znovu, bohužel i se stejným výsledkem. Napadne mě, že by problém mohl být nedostatek peněz na účtu, platím tu tak po různu, v hotovosti, z valutového účtu a ubytko z běžného. Smart Banking mi hlásí peněz dostatek a k mému překvapení hlásí i 2 zarezervované platby na toto nepotvrzené ubytko. To už mi začíná být trochu úzko. Mezitím jsem na Bookingu zrušila rezervaci v aktuálním hostelu, kde jsem se smířila s tím, že mi vrátí jen 50 % zaplacené částky. Začíná to vypadat, že se mi ta operativní změna plánu docela prodraží.

A navíc stále nevím, zda vyrazit na cestu, když nemám potvrzené ubytko. Respektive, pokud vyrazit, chtělo by to co nejdříve, abych tam stihla být před ostatními poutníky. Jenže nemám sbaleno, když jsem plánovala den odpočinku na pláži. Mezitím se hostel vyprazdňuje a odchází i ti nejpomalejší z nejpomalejších. Všichni vypadají, že jejich plán cesty je bez chybičky. Trochu chytám paniku. Pokouším se kontaktovat nové ubytko a rezervovat si postel telefonicky, ale telefon nikdo nezvedá, tak nechávám jen vzkaz na záznamníku, no jedničku bych za ten výkon v angličtině určitě nedostala.

Dále volám do banky, aby mi zrušili ty čekající platby. První ochotná pracovnice po mě nejdřív vyžaduje moji identifikaci, a tak já ve společenské místnosti, kde rozhodně nejsem sama a shodou okolností sedí hned vedle mne i dvě Češky, nejdřív nadiktuji mé rodné číslo, pak jméno a nakonec mě zákeřně ještě zaskočí otázkou po heslu pro komunikaci. Heslo nevím, ale zkusím naše rodinné univerzální heslo, které používáme ve chvílích, kdy nejsou na heslo přesné požadavky co do počtu znaků apod. Říkám ho ovšem s otazníkem na konci…a náhodou se trefuji. Češkám ještě přes rameno říkám “tak teď už o mě víte úplně všechno”. Pracovnice podpory po vyslechnutí mého problému mi říká, že si ty příkazy možná budu moci zrušit v internetovém bankovnictví sama. Uleví se mi a odvětvím, že jsem se o to ve Smart bankingu pokoušela, ale nepřišla jsem na to jak. A jestli mi tedy poradí. A ona na to, že ano a ať se přihlásím do internetového bankovnictví. Opakuji, že jsem v zahraničí a počítač, abych se přihlásila do internetového bankovnictví s sebou nemám. Ona nekompromisně prohlásí, že i na mobilu se přes internet mohu do internetového bankovnictví přihlásit. Mně už dochází trpělivost a oponuji, že kvůli využívání v mobilech přece zavedli Smart Banking, tak proč teď mám v mobilu lézt na internetové bankovnictví a proč jako chytrý Smart Banking neumí všechno. Své protesty vzdávám až ve chvíli, kdy mi odpoví, že pokud odmítám spolupracovat, nepomůže mi.

Přihlašuji se tedy do internetového bankovnictví, které mě po posledním potvrzovacím kroku hází do Smart bankingu. Přísahám, že jsem v tom nevinně. Paní už dochází trpělivost a mně konec konců taky. No nakonec se tam úspěšně přihlásím, uděláme 2 kroky a ona mi sdělí, že v této fázi už platby nezruším, ale že mě přepojí na kolegu, který by mohl mít více kompetencí. Asi tak po 5 minutách to kolega zvedá, bláhově si myslím, že ta doba posloužila k jeho seznámení se s mým problémem. Tak ne, je čistý jako lilie. Pak na to mrkne a řekne mi, že ke zrušení těchto plateb banka nemá oprávnění, nadiktuje mi nějaká identifikační čísla a odkáže mě na přímé vyřízení s obchodníkem. Když se loučím slovy, že mi moc nepomohl, odvětí naučeně profesionálním hlasem, že mi poskytl ta čísla, takže mi přece pomohl. Uklidňuji se známým rčením, že peníze nejsou všechno a že za hloupost se platí. Ale ještě bych tak brala platbu za hloupost vlastní, ale dost mě štve platba za chybu systému.

Opravdu mi není do smíchu. Dám nabíjet mobil a balím si. Mezitím dorazí recepční, a tak jí říkám, že jsem bohužel zrušila dnešní rezervaci a že počítám, že mi vrátí jen 50% z ceny. Ona mě mile pohladí po rameni a řekne, že mi vrátí vše a za chvíli opravdu přináší celý obnos v hotovosti. První pozitivní zážitek dnes. Stále čekám, až se mi dobije mobil. V tu chvíli mě osloví moje spolu nocležnice, starší Portugalka s otázkou, jestli jdu Camino. Já odpovím, že ano a začnou mi pomalu téct slzy…směs různých emocí, jednak můj dnešní nezdar, nejistota v tom, jestli dělám dobře s tou náhlou změnou plánů, laskavý přístup recepční i tento zájem Portugalky, která si sem vyjela na víkend na pláž a teď tu ztrácí čas se mnou. Trpělivě vyslechne mé potíže, pohladí mě po ruce a popřeje mi šťastnou cestu. Druhý pozitivní zážitek dnešního dne.

Když už se balím k odchodu, osmělí se poutník, který sedí opodál. A klasická otázka, odkud jsem a jakou trasu jdu. Když zjistím, že je to Američan žijící v Irsku, vyprávím mu o jedné veselé skupince z Irska z doupěte ze třetího dne. A on na to, jestli se to neodehrálo v hospodě u Che Guevary? A já že ano a jak to, že to ví. A on, že tam také později byl a když hostinský zjistil, že je Ir, ukázal mu video, jak se tam tehdy zpívalo! Takže ta naše spontánní akcička byla asi opravdu výjimečná. Třetí příjemný zážitek dnešního dne, a to vše se událo dřív, než jsem opustila hostel.

Rozepisuji se o tom hlavně proto, že to byla zatím největší zkouška mých nervů a také ověření, jak jsem schopna improvizovat. Naordinovala jsem si jen 8 kilometrů, nakonec jich z toho bylo 11. Ale dobrý, vložky do bot pomohly a levá noha bolela o něco míň. Cestou jsem zase posedávala a polehávala a pak se šla na velké ploché balvany, kde nebyla ani noha, rozloučit s oceánem, protože se od něj už definitivně budu odklánět. Dlouho jsem si samoty neužívala, brzy si opodál rozložila věci hlučná rodinka a ještě si na koupání vybrali tůň blízko mne. Naštěstí brzy odešli, tak pak nastal ten pravý klid a trocha opalování.

Pak divoké pobřeží skončilo a začala klasická písečná pláž se slunečníky a mnoha lidmi. Zvažovala jsem ještě poslední vykoupání v moři, když už u něj jsem, ale sundávat batoh a všechny věci, převlékat se apod. se mi už nechtělo. Tak jsem si jen sedla na kamennou zídku nad pláží a pozorovala cvrkot kolem sebe. Proti mně byla vidět vysoká hora, a to už bylo Španělsko. Pak se hora zahalila do mraků a zvedl se vítr. Ale místňáci na pláži se nevzrušovali, tak já taky ne. A opravdu, nic z toho nebylo, brzy se zase vyčasilo. Ještě jsem dala na terásce kávu a dopsala deník z předchozího dne a pak jsem se vydala ne úplně oficiální poutní cestou, protože ta měla vést 4 kilometry po silnici. Já se vydala pořád podél pobřeží, přešla do borového lesíka a vyšla v místě širokého ústí řeky, které vypadalo jako jezero obklopené horami a výletními letovisky. Moc se mi tam ta atmosféra líbila. Čekaly mě poslední 2 kilometry po dřevěném chodníku podél vody.

Na vodě se pohupovaly loďky, nikde další chodci, příjemná letní atmosféra. Najednou před sebou zahlédnu na menší lodi chlápka, jak spráskne ruce, povzdychne si, sundá sluneční brýle a opře se o velící můstek. Říkám si, asi se mu porouchal motor a je z toho frustrovaný. Když v tu chvíli na mě zavolá. Otáčím se za sebe a opravdu volá na mě, nikdo jiný tam není. Tak si říkám, výborně, chlápek je 20 metrů od břehu zřejmě v prekérní situaci a já ho těsně před cílem mé cesty budu zachraňovat. A přemýšlím, jak bych mu já mohla být prospěšná…loďku za lano ke břehu nepřitáhnu, max. můžu někam zavolat. Když v tom on pokračuje, jestli nechci převézt na druhý břeh, do Španělska a já si všímám, že má na lodi napsáno Taxi. S díky odmítám a když mi říká, že za dvě hodiny prošli jen tři poutníci, dochází mi, že jsem to gesto frustrace odhadla správně, jen příčina byla jiná.

Když jsem dorazila do ubytka, byla přede mnou jedna kudrnatá holčina a když na recepci řekla jméno Kateřina, věděla jsem, že tentokrát budu od večerní konverzace v angličtině ušetřena. Spolu jsme vyrazily večer do města najít si něco k jídlu. Na krásném historickém náměstíčku byla spousta lidí a restaurací, ale za ceny málo přívětivé. Nakonec se nám podařilo najít v přilehlé uličce místo, kde dělali úžasné hamburgery s hranolkami a ač potetovaná a opírsingovaná, byla to maximálně milá obsluha. V tu chvíli neřešíte, co byste řešili v Čechách, že si dvě ženy středního věku dávají takovou energetickou nálož v 22 hodin večer. Však my to v dalších dnech všechno vychodíme! Takže nakonec prima završení dnešního odpočinkového dne, který tak náročně pro mě ráno začínal.